Článek
Boj o bronz se přeléval mezi vámi a Němkou Biancou Kapplerovou, byly to velké nervy?
Abych pravdu řekla, hrozně jsem se bála. Ale i když Kapplerová skočila 663, pořád jsem doufala. Kvalifikace pro mě byla horší, tam jsem měla větší strach. Ještě tomu nemůžu věřit. Když jsem vždycky nepostoupila z kvalifikace, chtělo se mi brečet, jak jsem byla nešťastná. Teď zas po dlouhé době chci brečet štěstím, že mám bronz.
Kdy jste definitivně uvěřila, že vám medaili už nikdo nesebere?
Až když Bianca skočila poslední pokus a viděla jsem, že je to málo. Ale přeci jenom jsem čekala, až naskočí číslo, kolik skočila, až pak jsem definitivně uvěřila.
Jak těsnou porážku Kapplerová snášela?
Pro ní to musí být hrozné, já se jí i omlouvala, ale ona říkala, že jsem skočila dál, tak jsem ten bronz asi měla získat.
Při vaší premiéře ve finále velké soutěže jste působila velmi uvolněně.
Při prvním pokusu ani ne, to jsem byla taková stažená, ale potom jsem se s dalšími pokusy rozzávodila.
Vás bronzový výkon 664 cm byl ideální skok?
Nebyl. Mně tam strašně spadla noha, myslela jsem, že to bude tak 658, sama jsem byla překvapená, jak daleko jsem letěla.
Před posledním skokem už jste měla bronz jistý. Pomýšlela jste i na útok na cennější medaili?
Na zlato ne, to už byl absolutní český rekord, to je dost daleko. Na druhé místo jsem jít mohla, ale už jsem byla úplně mimo.
Během vašeho závodu skákali do výšky sedmibojaři, Roman Šebrle vám i roztleskával rozběh. Vnímala jste to?
Hecovali mě s Pepou Karasem celou soutěž, vnímala jsem je pořád, hodně mi pomohli.
Po závodě byl Roman Šebrle jedním z prvních vašich gratulantů, co vám říkal?
Že mi přeci pořád říkal, že to takhle dopadne.
Je pro vás bronz z halového mistrovství Evropy cennější než titul juniorské mistryně světa?
Určitě, je to mezi dospělými, to je o hodně výše. Navíc hned v mém prvním finále.
Před šampionátem jste uvažovala, že půjde jen sedmiboj, jste ráda, že nakonec poraněný stehenní sval rozhodl takto za vás?
Určitě, říkala jsem si, že to takhle asi mělo být. V sedmiboji bych byla asi bez šance, holky byly hodně dobré.
Takže teď pro vás půjde sedmiboj stranou?
Asi budu dál kombinovat oboje, ještě je brzo, abych skákala jen dálku. Když jsem se zaměřovala jen na ní, byl to stereotyp a nešlo mi to.
Co vám psal přítel Jaroslav Bába před závodem?
Že mi drží pěstičky. Ale já si vzala druhou SIM kartu, takže mi zprávy moc nepřicházejí, uvidím až doma.
Kam půjdete slavit?
Asi až přijedu do Prahy, na letiště na mě počká Jarda, tak potom.
V Birminghamu ne?
Vzala jsem si špatné boty, takže mě asi nikam nepustí. Oni na to dost dohlížejí a já tu mám jen tenisky. Buď si koupím nové boty, nebo nikam nepůjdu. (úsměv)
Váš trenér Aleš Duda tu nebyl, kdo vás tedy koučoval?
Šéftrenér Fišer. Ale nevadilo mi to. I když jsem skočila limit, byla jsem tam sama.
Tak trenérovi budete říkat, aby nejezdil?
To zas ne, on je vždycky taková psychická podpora.
