Článek
Medailový sen se rozplynul už ve čtvrtfinále. Co se stalo záhy po startu?
Po startu byly dvě terénní vlny a první bylo třeba kopírovat tak, aby rychlost na druhou byla co největší. Bohužel jsem tu první přeletěl, dopadl na dno a všichni mě předjeli. Přitom jsem měl tu kombinaci dobře nacvičenou, postavili jsme si ji na tréninkovém svahu.
Byl závod v ten moment ztracený?
Počítal jsem, že normálně budu mít na předjetí jedno dvě místa ve spodní části. Po nepovedeném začátku jsem se snažil, kde to jen šlo. Věřil jsem, jakmile to člověk podvědomě vzdá, tak nemá šanci někoho předjet, i kdyby na to měl. Celkem se mi i dařilo, ale to nejdůležitější - dostat se na druhé místo - chybělo.
Po posledním skoku jste se dostal až na úroveň do té doby druhého Rakušana Matta a o umístění rozhodovala cílová fotografie. Věřil jste v tu chvíli v postup?
Dával jsem tomu tak dvě procenta. Říkal jsem si, že třeba špatně napnul v cíli ruku, což může být až půl metru rozdíl.
Skikros má za sebou olympijskou premiéru. Byla povedená?
Určitě ano. Byl to pěkný závod, docela napínavý. Spousta lidí si mohla udělat přímý obrázek, o čem skikros je. Že to není jen zábava pro pár lidí a že o úspěchu a neúspěchu rozhodují maličkosti. K tomu bylo krásné počasí.
Co vám běží po nepovedeném závodu hlavou?
Jsem takový prázdný. Samozřejmě nejsem rád, ale nevím, jak to popsat přesně. Po první jízdě jsem cítil, že to je přesně to, proč to dělám. A po vyřazení je ten pocit podobný. Patří to k tomu. Vždycky se mi líbilo, že z těch dvaatřiceti lidí může vyhrát kdokoliv. Třeba jeden Japonec se nikdy nedostal do finále, jednou vyhrál na domácí půdě a pak už nikdy. Skikros je prostě takový. Někdy se to zamotá dobře, že by se dala napsat knížka. Jindy ne.
Věříte v další olympijskou šanci?
To bych rád věděl. Už před dvěma lety jsem říkal, že každá sezóna nějak začíná a nějak končí. Teď po mně nechtějte, abych mluvil o Soči. Musím si chvíli odpočinout.
