Článek
Přitom ještě den před závodem neměl jisté, že se dostane do akce. Sám o sobě pochyboval. „Neměl jsem formu v průběhu sezóny a ani na hrách mi to nešlo. Nutilo mě to přemýšlet, jestli má cenu se každé léto dřít a nic z toho nemít,“ přiznal. Tréninkový duel s Milanem Šperlem ale vyhrál a dostal důvěru.
Udržuj kontakt!
Štafetový závod nebyl s ohledem na výsledky medailový, vývoj ale předčil veškerá očekávání. Když Bauer na druhém úseku fantasticky stáhl vedoucí skupinu a na stadión si přivezl jen dva soupeře, dostal Magál jasný, byť nelehký úkol. Musel udržet kontakt, netratit. „Za žádnou cenu ať se nežene dopředu! I kdyby se v závěru mělo rozhodovat ve větší skupině,“ znělo z vysílaček českých servismanů.
Životní závod
Magál taktiku beze zbytku naplnil a zajel životní závod. Koukalovi předal na třetím místě a pak už jen sledoval, jak se rodí bronz. „Tohle jsou nejšťastnější chvíle v mém životě. Čekal jsem na úspěch nevím kolik roků, už jsem přestal věřit, že se na mě štěstí usměje. Konečně si můžu lyžování užívat,“ vyprávěl s blaženým výrazem ve tváři.
Nečekaný bronz zapůsobil na dvaatřicetiletého závodníka, jehož léta provázela smůla, jako živá voda. Na olympiádě v Turíně, na mistrovství světa v Sapporu i loni v Liberci, tam všude Magálovi chyběl pověstný kousek štěstí. Ve Whistleru si všechno vynahradil.
„Zřejmě ještě rok vydržím lyžovat. Vrátím se ke čtyři roky starému tréninkovému deníku a zkusím předvést nějaký individuální výsledek. Mít při štafetě formu jako v Turíně, tak jsem mohl skupině v čele pomoci a možná jsme mohli být druzí. Ale to třetí místo, to je také obrovský úspěch,“ dodal nadšeně.
