Článek
Co jste říkal na to, že se nakonec i Hašek nechal přesvědčit a půjde do branky?
Mluvili jsme spolu a znal jsem jeho odmítavý postoj, takže mě mile překvapil. Tím, že půjde chytat, udělal vůči všem lidem, kteří tu akci chystají i těm, kteří se na zápas budou dívat, fantastické gesto. Asi taky cítí, že jde o unikátní záležitost.
Vnímáte jihlavskou akci stejně?
Dělá mi radost, že se dokážeme prakticky všichni takhle sejít. Už si voláme, jestli tam pojedeme o den dřív, abychom se viděli, sedli si a pokecali, protože jinak tu možnost moc nemáme. Navíc v takové sestavě se na ledě scházíme asi naposledy. Už nejsme nejmladší a nedovedu si představit, že bychom se za pár let rozhodli, že to uděláme znovu.
Vybaví se u toho setkání i různé naganské vzpomínky?
Určitě jo, ale nejsilnější a zároveň nejsmutnější vzpomínky patří Ivanu Hlinkovi. Pohledu na střídačku, kde vždycky stál, se zvlášť z ledu neubráníme. Už když jsme se loni v únoru sešli po patnácti letech od vítězství v Naganu, tak jsme na Ivana vzpomínali hodně. Teď, když budeme mít brusle na nohách, tak to bude o to víc.
Budete mít Hlinkovu fotku v kabině, jako při zlatém šampionátu ve Vídni 2005?
Určitě ji někdo přiveze, k této generaci Ivan neodmyslitelně patří. Všichni jsme pod ním někdy hráli a je krásné, že lidé u nás na něj ani deset let po jeho odchodu nezapomněli.
Jak se sladí na ledě ten zvláštní mix, vždyť někteří včetně vás ještě hrají hokej na vrcholné úrovni a jiní už jsou ve sportovním důchodu?
Navzájem si pomůžeme. My, co ještě hrajeme, to pomůžeme těm druhým nějak odbruslit. Každý bude chtít na ledě odvést, čeho bude schopen, ale kdo je v kondici, tak musí nohama mrskat i za kluky, kteří už skončili.
Jste na konci léta už nachystaný na ostrý hokejový start?
Trochu ještě čekám, jestli to vůbec půjde. Cítím se ale lépe než před rokem, kdy jsem musel shazovat spoustu kil. Ve čtvrtek jsem hrál první přípravný zápas ve Varech a nepřipadal si pomalý. Záležet bude hodně, co mi zdraví dovolí. I kdybych měl hrát třeba jen jeden zápas týdne, tak mě těší, že jsem vůbec na bruslích a v litvínovské kabině mezi klukama.
Co na to říkají vaše chronicky bolavá záda?
Jak jsem přišel na ledě, tak mě samozřejmě záda zase chytla. Každou středu chodím ke svému fyzioterapeutovi a jen díky němu mohu fungovat. Jezdím za ním až do Mělníka, ale je to pro mě to důležité. I když záda nebolí, tak mě preventivně narovná a funguju. Bez toho by hokejový zápřah moje tělo už nedávalo.
Působíte nějak na Martina Ručinského, aby taky ještě v extralize pokračoval, protože jinak budete jejím nejstarším hráčem?
Já jsem rozhodnutý hrát, dokud to půjde a na Růču ani nějak působit nemusím. Hokej miluje, a dokud mu drží zdraví, tak jsem si jistý, že bude hrát dál.
