Článek
Jaké pro vás byly první momenty v cíli závěrečné osmistovky?
Úžasné, byla jsem dojatá. Věděla jsem, že asi budu mít medaili, jen jsem nevěděla, kolik jsem získala bodů. Ale dokud jsem neviděla na tabuli, že mám bronz, nevěřila jsem.
Nakonec chybělo jen devět bodů na stříbrnou Belgičanku Thiamovou…
To mě vůbec nenapadlo. Byla jsem překvapená, že to byl takový kousek, vůbec jsem netušila, kde za mnou Belgičanka je, překvapilo mě to.
Osmistovku jste dost napálila, mohla jste si poslední kolo už užívat?
Mně to nepřišlo tak napálené, ale pak jsem trošičku zvolnila, protože jsem se bála, že vytuhnu a zaútočí na mě ta Francouzka. A když jsem ji nikde neviděla, v posledním kolečku jsem si řekla, že už ji to nedám. Lidi mě hnali, bylo to skvělé.
Jak jste zvládala kritickou situaci při výšce? Po dvou pokusech jste měla dva nezdary.
Křížků bylo hodně, v životě jsem neskákala tak špatně, to byly infarktové stavy. Už když jsem si to tu před pár dny zkoušela, tušila jsem, že soutěž bude náročná. Mrzelo mě to, výšku mám letos dobrou, tady jsem se s tím zbytečně prala. Každý rozběh byl jiný.
Také jste diváky gestem utišovala, abyste se mohla soustředit…
Dělám to i při víceboji na Kladně, víc mi vyhovuje, když je ticho. Na výšce chytám rytmus diváků a ten se občas neshoduje s rozběhem. Na dálce mám zase ráda řev.
Jak jste si užila čestné kolečko? Není tak dlouhé jako na venkovním ovále…
Ale lidí tu bylo hodně a aspoň člověk nemusí běžet takový kus. (úsměv)
Po doběhu jste se objala s nakonec stříbrným dálkařem Juškou, co jste si stihli říct?
Já se ho ptala, jak skáče. A on: Osm deset prvním pokusem. A já si myslela, že si dělá srandu! Až pak jsem se dozvěděla, že to opravdu skočil, neskutečné.
