Článek
Po zlatu z mistrovství světa v Pekingu jste se musela naladit ještě na čtvrteční finále Diamantové ligy v Curychu. Bylo to náročnější pro hlavu, nebo pro tělo?
Asi na oboje. Po Pekingu jsem toho nestihla moc udělat a natrénovat, byla jsem celá bolavá. Do toho jsem musela přinutit hlavu, aby se nastartovala a motivovala do závodu.
O celkový triumf jste bojovala s jedinou soupeřkou. Hlídala jste si Spencerovou?
To jsem moc nemohla, jak běžela pode mnou, spíš si mohla hlídat ona mě. Ale já šla do závodu s tím, že chci vyhrát, takže stejně musím porazit všechny soupeřky.
V Pekingu jste říkala, že na jaře by vás nenapadlo, že vyhrajete mistrovství světa. Ale Diamantová liga pro vás byla asi ještě větší sci-fi, Spencerová vedla o deset bodů…
Vůbec by mě nenapadlo ani jedno z toho. Po zranění jsem začala běhat, v tu dobu bych byla ráda za finále na světě s tím, že se pokusím vrátit na olympijskou sezónu. A mně se povedlo oboje, což je úplně neskutečné, hrozně si toho vážím, protože to nebylo zadarmo.
Ještě víc než neporazitelnosti před dvěma lety?
Letos jsem musela určitě víc bojovat, tím je pro mě tahle sezóna cennější. Po tom, co jí přecházelo, tohle asi nikdo nečekal, já vůbec.
I únava po letošní sezóně je ještě větší?
Ta je asi pořád stejná, i když samozřejmě stárnu. Ale člověk je vždycky hrozně rozbitý, je to náročné psychicky i fyzicky.
Na co se teď těšíte?
Na to, že si budu moct dát k jídlu, na co mám chuť, na odpočinek, kamarády i dovolenou. Pojedeme se potápět na Havaj, na to se strašně těším, pod vodou je největší relax.
