Článek
Váš počin na Eigeru se zapsal do dějin horolezectví jako první československý průstup, jímž jste předběhli i Italy a Brity. Jak jej dnes vnímáte vy?
V téhle době už je to běžnější záležitost, pokrok je v každém sportu. To co tenkrát byla špička, už dnes neplatí. Vždyť i Zátopek byl svého času génius, ale dnes jeho časy běhají holky. Eiger byl tehdy hodně medializovaný, náš výstup byl teprve osmnáctý, ale před námi se tam zabilo osmnáct lidí. Poslední z nich dva dny před námi, horský vůdce Adi Mayr, který se pokoušel o první sólovýstup. To všechno vytvořilo velmi výbušnou atmosféru, takže se pak o úspěšném výstupu psalo nejen ve švýcarském a rakouském tisku, ale i ve světě a samozřejmě u nás. Byla to propagace rovnající se tomu, když naši hokejisti někde v Evropě porazili Rusy.
Spisovatel Ota Pavel učinil váš výstup nesmrtelným v jedné ze svých povídek. Co utkvělo v hlavě vám?
Vzpomínka na Zdena Zibrína... (zemřel v roce 2004 - pozn. red.) Na to, jací jsme byli přátelé, jak jsme se spoléhali jeden na druhého. Každý měl vlastně v ruce život toho druhého, stoprocentně jsme si věřili, bylo to výborné... (odmlčí se)
Radovan Kuchař (vlevo) a Zdeno Zibrín po úspěšném průstupu obávanou severní stěnou Eigeru.foto: repro z knihy R. Kuchaře Deset velkých stěn
Je pro vás Eiger a jeho severní stěna Němci trefně překřtěná na Mordwand pomyslným vrcholem vaší kariéry?
Rakouský horolezec a publicista Tony Hiebeler kdysi pořádal anketu, v níž se ptal horolezců z celého světa, kterou horu považují za nejkrásnější. Já jsem tehdy odpověděl, že za nejhezčí vrchol považuji Kapelníka ve Skaláku. Samozřejmě že se nedá srovnat s monumentálními horami. Ale je to místo, které je spojeno s naším mladím, kde jsme začínali lézt a kam jsme chodili se svými láskami...
Ze špičky československého horolezectví vás v roce 1966 vyřadil vážný úraz po pádu na věži Barberina v příhrazských skalách, jen těsně před startem himálajských expedic. Zamrzelo vás někdy, že jste se do nejvyšších hor nepodíval?
Stačil jsem se ještě dostat do Hindúkuše, kde se nám podařilo udělat několik krásných prvovýstupů na hory kolem šesti tisíc metrů. Ten pozdější trend mi unikl. Ale kdo ví... Kdyby noha byla v pořádku, možná už bych se svým kamarádem Valeriánem Karouškem, který zahynul při expedici v Peru v roce 1970, seděl na obláčku a pil s ním griotku. Já přitom mohl na Huascarán také odjet, klukům na poslední chvíli někdo vypadl a měli místo. Byli za mnou ať jedu jak součást podpůrného týmu, třeba vařit do tábora. Mně se ale zdálo blbé připojit se takhle na poslední chvíli a odmítl jsem.
Na hřebeni Mittelegi. Obtíže severní stěny Eigeru jsou překonány, k vrcholu zbývá již jen kousek v lehčím terénu.foto: repro z knihy R. Kuchaře Deset velkých stěn
To bylo osudové rozhodnutí...
To ano, zůstal bych tam taky. (všichni členové expedice zahynuli pod ohromnou lavinou ledu a kamení vyvolané zemětřesením – pozn. red.)
Sledujete současné horolezectví? Co říkáte třeba na dění kolem Mount Everestu?
To už nemá s horolezectvím co dělat. Když jde někdo s kyslíkem a dvěma šerpy, kteří ho tam dotlačí... Dřív to byl jeden sport, začínalo se na cvičných skalách, pak se získávaly zkušenosti v Tatrách, poté se dalo jet do Alp či na Kavkaz a vrcholem byly Himálaje. To byla snaha každého. Dnes se to rozčlenilo na různé oblasti, někdo leze jen na cvičných stěnách, někdo leze na rychlost, jiný se věnuje jen himálajskému lezení. Je to úplně jiné než dřív, ale pokud dotyčného jeho činnost uspokojuje, tak je to v pořádku. Nicméně mi přijde, že se horolezectví dost zprofanovalo, spousta lidí chce zažít jen nějaké to dobrodružství a o nic jiného nejde. Chybí příprava, přijmutí pozitivní horolezecké ideologie. Ale to se nedá nic dělat, u jiných sportů je to stejné.
| RADOVAN KUCHAŘ |
| Narozen 22. října 1928 v Turnově. |
| Lézt začal ve 40. letech v hruboskalském Skaláku, ve druhé polovině 40. let poprvé navštívil Vysoké Tatry, v roce 1954 byl u úspěšného zimního přechodu hlavního hřebene. Od druhé poloviny 50. let pravidelně jezdil do Alp i na Kavkaz a zapsal se do širšího povědomí úspěšnými průstupy „velkých“ stěn: 1956 severní stěna Grands Charmoz, 1957 západní stěna Petit Dru, 1959 „Hruška“ na Mont Blanc, 1961 severní stěna Matterhornu, severní stěna Eigeru, severní stěna Cima Grande, 1965 severní stěna Dych Tau. V roce 1965 absolvoval expedici do Hindúkuše, kde provedl prvovýstup na Uparisínu (6260 metrů). Vážný úraz nohy v roce 1966 jej vyřadil ze světové horolezecké špičky té doby. |
| Své zážitky z hor zkompletoval v knize Deset velkých stěn (první vydání 1963), která se stala horolezeckou biblí. |
