Hlavní obsah

Nemám rád oslavy. Ani svých jubileí, brání se při osmdesátinách přívalu gratulací legendární kouč Brückner

Olomouc

Čas je neúprosný. Dnes se dožívá osmdesátých narozenin jeden z nejúspěšnějších trenérů v historii českého fotbalu Karel Brückner. O oslavách mluvit nechtěl, o svých úspěších hovořil skromně. Fotbal je jeho život a stále ho sleduje. Když to čas a zdraví dovolí, pak se dívá společně s kamarádem a kolegou Petrem Uličným z hlavní tribuny Androva stadiónu v Olomouci. Na té protilehlé má před očima velký nápis: Tribuna Karla Brücknera...

Foto: Vlastimil Vacek, Právo

Karel Brückner

Článek

Jak se na to kouká?

Já se tím nekochám, ale je to pro mne velká pocta. Když ji v září v rámci zápasu ke 100 letům Sigmy takto nazvali a fanoušci i hráči mi tleskali vstoje, měl jsem slzy v očích, i když jsem na to byl předem připravený.

Po vítězných zápasech jste říkával, že si užijete svých pět minut slávy a tím to skončí. Jak slavíte životní jubileum?

Nijak velkolepě, to spíš lidé kolem mne to prožívají. Nemám rád oslavy, čehokoliv. Neměl jsem rád 1. máje a MDŽ, neslavím Vánoce ani Velikonoce, natož pak svoje narozeniny, jen kulatiny. To byly padesátiny a pak až stovka (úsměv).

Umíte se radovat?

Umím, ale nedávám radost na odiv. Tu si prožívám sám a především uvnitř.

Vyhrál jste spoustu velkých zápasů, porazil slavné týmy. Ale nejčastěji jste spojován s vítězstvím 3:2 nad Nizozemskem na EURO 2004. Byl to největší zápas ve vaší kariéře?

Takhle zápasy nedělím. Těch vyhraných, na které se i vzpomíná, bylo víc, třeba dvakrát s Německem, s Dánskem, nádherné zápasy jsme odehráli i se Sigmou. Řekněme, že ten s Nizozemskem patří k nejvydařenějším. Po prohraných utkáních nebo laciných gólech jsem si kladl otázku, co jsem udělal špatně, až pak jsem chybu hledal u hráčů.

Za stavu 0:2 jste v Aveiru poslal až na stopera Jiránka celý tým do ofenzívy. Po výhře 3:2 jste řekl větu: „Když nemáte obranu, musíte útočit.“ Je to vaše filozofie?

Tenkrát to asi bylo v určité euforii po vítězství nad silným soupeřem. Rozhodně jsem tím nechtěl snižovat kvalitu našich obránců. Ale moje fotbalová filozofie skutečně byla hrát ofenzívní fotbal.

Měl jste k dispozici skvělé hráče jako Nedvěda, Poborského, Rosického, Jankulovského, zlatou generaci…

Byli v ní fotbalisté, kteří hráli v největších klubech, hráli tam proto, že byli skvělí. Těch hráčů bylo víc. A k nim přibyla výborná generace z jednadvacítky, jako Čech, Grygera, Ujfaluši, Baroš, Jankulovski, jehož jsem stáhl na levý okraj obrany a vyrostl z něj jeden z nejlepších levých obránců své doby. Určitě jsem měl štěstí v tom, že jsem mohl s takovými fotbalisty pracovat. Ale nejdůležitější bylo, že jsme našli společnou fotbalovou řeč. Mužstvo mělo kvalitu, vítěznou mentalitu. Hráli jsme fotbal, o němž odborníci řekli, že na EURO 2004 byl nejlepší. To potěší. Pravdou je, že některé akce byly tak kreativní, že z fotbalu se stalo umění.

Ale neskončilo titulem. Bylo to největší zklamání?

Měli jsme na něj, rozhodla chyba a pár nešťastných vteřin. Neprožívám vítězství a zbytečně se netrápím porážkami. Beru si z nich to, co lze pozitivně využít... Ale tohle bylo zklamání.

Kolik hodin jste trávil studiem soupeřů?

To se nedá spočítat... Prohlížel jsem si videa, viděl přednosti a hledal slabiny. K videím jsem se vracel. Nechci říkat nějaká čísla, počty hodin, ale bylo jich... Hodně!

Hledal jste v nich také inspiraci pro svoje slavné standardní situace?

Dá se to říct i takhle. Standardky jsou ve fotbale klíčové, rozhodují zápasy. Nejprve jsme se učili zvládnout ty obranné, také jsme z nich dostávali minimum gólů, spíš jen výjimečně. Hodně jsme vymýšleli a pilovali i ty útočné, s přihlédnutím k soupeři, který nás čekal. Vždycky jsem se snažil najít největší slabinu v defenzívě soupeře, a na tu jsme tlačili.

Nelitoval jste někdy, že jste netrénoval velký klub evropského formátu?

Měl jsem šanci některý trénovat, na padesát procent. Já k nim chtěl, oni ale vzali někoho jiného (úsměv)... Ale ne, já nikdy nebyl ambiciózní snílek. Prožil jsem padesát let v Olomouci, patnáct u reprezentace a patnáct dalších na moravském pomezí, jak říkám Brnu, Bratislavě a Vídni.

Vy jste proslul svými bonmoty na tiskových konferencích. Vymýšlel jste je předem?

To předem nevymyslíte. Když dostanete vtipnou otázku, odpovíte vtipně. Neexistují hloupé odpovědi, jen hloupé otázky. Jednou jsem tohle řekl na začátku tiskovky a nedostal jsem žádnou...

Měl jste svoje vyvolené hráče a pak byl zbytek…

To je ošklivé slovo, zbytek nikdy ne. Ano, měl jsem hráče, na které jsem sázel, nebylo jich moc – dvanáct třináct... Ostatní vedli asistenti. Ale nikdy jsem je neponižoval, to ne. Dával jsem jim šanci, třeba na šampionátu v Portugalsku proti Němcům.

Vy působíte velmi klidně. Dokázal jste se i rozčílit?

Jen výjimečně, když jsem situaci neměl pod kontrolou, což se stalo asi dvakrát. V kabině létaly nejčastěji fixy. Nestačili mi je nosit zpátky (úsměv).

Prý jednou letěl i odpadkový koš...

Ano, v poločase kvalifikačního utkání s Arménií... Měl jsem dobrý nákop i jako hráč (úsměv).

Hovořili jsme o vaší slavné generaci, co chybí té současné?

Určitá nadstavba, abychom soupeře přehrávali víc fotbalovostí. Věřím, že tohle mužstvo dokáže na EURO postoupit, i když to není tak silná generace.

Nechybí tomu i váš pověstný Faktor X? Co to vůbec je?

Spousta detailů... Nedá se to úplně přesně a srozumitelně definovat. Faktor X ale existuje.

Řekl jste nedávno, že člověk zmoudří po šedesátce a fotbalový trenér ještě později…

To platí i o mně. Ještě v pětašedesáti letech jsem jako trenér dělal dětinské chyby.

Máte rád vážnou hudbu. Co vám dávala a dává?

Uklidnění, jak se říká, vyčistím si při ní hlavu. Ale také inspiraci. Je úžasná. V důchodu jsem k ní přidal ve větší míře i četbu, hlavně Milana Kunderu. Mám rád krásné věci a moudré lidi.

Reklama