Hlavní obsah

Zůstal sám, bez skupiny i trenéra. Blbá situace, říká česká běžecká hvězda

Praha

Před dvěma lety se Jakub Holuša pustil do ambiciózního projektu a zapojil se do mezinárodní tréninkové skupiny pod vedením polského kouče Tomasze Lewandowského. Jenže teď může národní rekordman na patnáctistovce v Česku trénovat jen sám bez skupiny i trenéra a netuší, jestli bude mít prostředky na nákladnou přípravu, až se hranice opět otevřou.

Foto: Jan Kucharčík

Jakub Holuša v cíli rozběhu na 1500 m na MS v Dauhá.

Článek

Kde byste se teď nacházel nebýt světové pandemie?

Po soustředění v USA bych měl mít za sebou páteční start na Diamantové lize v Dauhá, kde jsem byl na čekačce na závod mimo hlavní program.

Z amerického Flagstaffu jste se kvůli koronaviru vracel už po týdnu. Dobrá volba?

Bylo to nejlepší rozhodnutí, co jsme mohli udělat. Zrovna jsme si s Marcinem (Lewandovským) volali a říkal mi: „Vidíš, Jakube, jaký jsme měli nos.“ Náš parťák Hamish Carson z Nového Zélandu tam ještě zůstal, ale po týdnu mu přišlo rozhodnutí novozélandské vlády, že se musí do týdne vrátit. A říkal, že tam mají rozhodnutí, že zemi nesmí opustit, dokud se někde bude koronavirus vyskytovat, takže ten bude doma asi pěkně dlouho…

Po návratu vás jako zaměstnance armády čekala povinná dvoutýdenní karanténa. Jak náročný byl pobyt mezi čtyřmi stěnami pro běžce zvyklého denně na desítky kilometrů?

Nebylo to jednoduché, v tom svém malém bytě jsem měl trochu deprese. Aspoň jsem si volal s kamarády, hrál na playstationu… Jak žiju sám, tak jsem s tím docela bojoval.

Nezvažoval jste si pořídit domů běžecký pás?

Řešil jsem to s Duklou i se svazem, ale v bytovce máme moc úzké chodby, tak bychom to asi nevytočili. Tak jsem si aspoň od běhání dva týdny odpočinul a když teď stejně v nejbližší době žádné závody nebudou, tak je to jedno. Loni jsem kvůli zranění zažil dvakrát i dvouměsíční pauzu, proti tomu návrat k běhání po dvou týdnech tak strašný nebyl.

Se svou zahraniční skupinou jste jezdil po soustředěních v Americe, Keni, Jižní Africe, Švýcarsku či Austrálii. Musí pro vás být nezvyk vyhlídka dlouhých měsíců v Česku.

Je to nezvyk, člověk zjistí, že mezi tréninky nemá moc co dělat. Jak jsem pořád cestoval, společnost mi tolik nechyběla, teď docela jo. Také jsem vyrazil do Opavy za rodinou, kde nějaký čas zůstanu. Mamka se o mě postará, tak nemusím vařit nebo si objednávat jídlo a můžu se soustředit na trénink.

Foto: Vlastimil Vacek, Právo

Jakub Holuša během odjezdu výpravy na předloňské ME do Berlína.

Využíváte toho, že už se opět smí trénovat na atletických stadionech?

Tím, že se ruší závody, na tartanu běhat nepotřebuju. Odběhám to v parku, v lese, na silnici. Je pro mě zdravotně lepší běhat po rovině, případně měkkém povrchu než kroužit na stadionu, kde je tělo přece jen v mírném náklonu, což pro klouby a achilovky není ideální.

Chybí vám parťáci? Špičková tréninková skupina byla jedním z hlavních důvodů, proč jste se přidal k trenéru Lewandowskému.

Jasně, že přemýšlím, jak to řešit. Situace je blbá a nevidím světlo na konci tunelu. Už jsem se bavil s Filipem Sasínkem, že bychom něco vymysleli a jeli pak třeba aspoň v Česku na hory. Musím se té situaci přizpůsobit.

 
 
 
Zobrazit příspěvek na Instagramu
 
 

Sranda může začít. Velký dík Viktor Zapletal za půjčení. Dukla drží spolu😊 #coronavir #timetochange #enjoyyourfreetime

Příspěvek sdílený Jakub Holuša (@jakub_holusa),Dub 7, 2020 v 6:59 PDT

Tréninky teď konzultujete na dálku s vaším polským koučem?

Teď čekáme do května, kdy by mělo být jasněji, jak sezona bude vypadat, jestli ji neodpískají. Jsme domluveni, že se budu snažit sportovat, aby mě to bavilo, on mi píše spíš tipy. Na Dukle mi sehnali kolo, a to mě strašně baví. Jinak cyklistika v přípravě není ideální kvůli zkracování svalů, ale teď je na to prostor. Byl jsem na vyjížďce s bývalým profíkem Petrem Benčíkem, který mi ukázal, jak vypadá pořádná cyklistika, v kopcích jsem skoro umíral. Ale vyčistil jsem si hlavu, protože jak je běhání moje práce, tak při něm pořád přemýšlím, co a jak bude.

Letos se startu v Tokiu nepřiblížíte, kvalifikace byla zmražena, neboť podmínky atletů se po celém světě liší. Přitom vy byste potřeboval po loňském zranění body do žebříčku.

Je na to víc úhlů pohledu. Jsem smutný, mrzí mě, že nám vzali nějaký cíl a motivaci, kam letos směřovat. Mohl jsem doufat, že získám body na mistrovství republiky nebo nějakém mítinku, teď to padlo. A úplně spravedlivé to nebude ani teď, protože od prosince se kvalifikace obnoví, a to budou mít letní sezonu v Austrálii, u nás bude hala, kde se reálně dají plnit limity jen v pár disciplínách. Ale chápu, proč to udělali, teď by kvalifikace nebyla fér vůbec, navíc jsou hodně omezené antidopingové kontroly, čehož by mohl někdo zneužít…

Jakou máte teď motivaci? Zrušeno zatím nebylo srpnové mistrovství Evropy v Paříži.

Nevěřím, že by se konalo. Motivaci hledám těžko, v mých letech je blbý, když vypadne rok, to může být zásadní problém. Teď jsem si nastavil, že se chci sportem bavit a udržovat ve stavu, abych mohl naskočit zpět. Ale když před sebou nevidíte žádný závod, je to těžké.

Máte aspoň šanci doléčit kyčle, které vás dlouhodobě trápí.

Vloni po mistrovství světa jsem zase dva měsíce stál s prasklinou na druhé kyčli. Teď mi přijde, že jsou v pohodě, ale magnetickou rezonanci mi nyní nikdo neudělá, ani by asi nebylo rozumné se cpát do nemocnice.

Co až se situace kolem koronaviru ustálí? Zůstanete dál v zahraniční skupině?

Nikdo neví, kdy se hranice otevřou a jaké budou finance na další rok. Pandemie má obrovský vliv na ekonomiku státu, poroste schodek a bojím se, že sport bude osekaný. Jestli bude šance pokračovat, chci s nimi do olympiády vydržet. Když to nepůjde, budu hledat jinou cestu. V době olympiády mi bude třiatřicet, ale mistrovství světa posunuté na rok 2022 mě hodně láká. Eugene je srdcovka, tam bych ještě chtěl závodit.

Reklama

Související témata: