Hlavní obsah

Oba jsme tvrdohlaví, říká syn české legendy. Jak tátu překonat? Jedině vyhrát olympiádu

Praha

Jeho táta Jiří Rohan startoval na olympiádách v Barceloně a Atlantě, z obou přivezl na deblkanoi s Miroslavem Šimkem stříbro. Teď o start pod pěti kruhy bojuje pětadvacetiletý kanoista Lukáš Rohan. V polovině domácí nominace se dělí o první místo s Vojtěchem Hegerem.

Foto: Martin Hladík, kanoe.cz

Rodinný tandem Lukáš (vpravo) a Jiří Rohanovi.

Článek

Okukoval jste jako malý medaile vašeho tatínka?

Okukoval. Máme je doma v obýváku ve vitríně, párkrát jsem si s nimi jako malý hrál, ale teď už jsem na ně nějakou chvíli nekoukal. Je pravda, že odmala jsem měl motivaci, že jediná možnost, jak překonat tátu, je olympiádu vyhrát a přidat tu zlatou, která ve vitríně chybí. Láká mě to, ale pro mě by byl splněný dětský sen se her vůbec zúčastnit, medaile by byla navíc.

Po tátově vzoru jste sbíral úspěchy na deblkanoi, s Adamem Svobodou jste se stali mistry světa do 23 let. Pak jste ale přesedlal na individuální disciplínu.

V juniorech pro mě byl debl hlavní. Pak jsem začal jezdit na singlu, protože to byl lepší doplněk než kajak. A postupně jsem začal jezdit dobře, vyjel jsem si juniorskou reprezentaci. Můj tehdejší trenér to měl nastavené, že jezdím na deblu a na singl nechodím, pro mě byl takové zakázané ovoce. Chodil jsem na něj po tréninku sám a bavilo mě se na něm vozit. Hodně jsme se o tom s trenérem hádali, ale v juniorech jsem vyjel medaile, trenér mě začal podporovat a s Adamem jsme se na deblu rozešli, jak jsme mezi sebou měli problémy. Mrzí mě to, ale asi to bylo dobré rozhodnutí i s ohledem na to, že debly už bohužel na velkých akcích skončily.

Foto: Jan Homolka/kanoe.cz

Radost Lukáše Rohana ve Veltrusech po vítězství v první nominaci.

S tátou jste změnu disciplíny řešil?

Řešili jsme to nejen kvůli tomu, že je můj táta, ale i proto, že byl ředitelem sportovního centra. Rozebírali jsme to, Adam chtěl skončit, já pokračovat, i když problémy mezi námi byly a já měl na nich svůj podíl.

Jak to?

Jsem hodně cílevědomý a na deblu se dva lidi vždycky hádají. Říkali jsme, že to je víc než manželství. Když se nepovedl závod, hádali jsme se. Já měl pocit, že jsem v lodi lepší a možná měl dojem, že mi to Adam kazí. Nechoval jsem se, jak jsem měl, což mě mrzí, i když už jsme si to vyříkali. My udělali zásadní chybu, když jsme se po základce domluvili, že spolu budeme chodit na gympl do třídy. Byli jsme nejlepší kamarádi, těšili se, jak budeme chodit ze školy na tréninky, budeme mít stejný rozvrh. Ale pak se ukázalo, že být spolu od osmi ráno do sedmi večer každý den není ideální. Postupem času jsme se rozesadili, pak už se ve škole moc nebavili, každý chodil do Troje jindy. To byla chyba, ale ve čtrnácti si to neuvědomíte.

Místo Pavla Kubričana se vás pak trenérsky ujal váš táta.

Já s Pavlem trénoval do roku 2014, rok už jsem jezdil jen na singlu. Pak jsem se připravoval s Jířou Prskavcem starším ve skupině, což mi hodně dalo, ale po sezoně 2018 jsme se dohodli, že půjdu pryč. Domluvil jsem se s tátou, což jsem odmala myslel, že se nestane, ale dopadlo to dobře.

Foto: Ivana Roháčková

Lukáš Rohan na kanále ve Veltrusech.

Jaké to je trénovat pod vlastním tátou?

Náročný. U malých sportů je běžné, že otec trénuje své dítě, máme dost příkladů: Jířa Prskavec, dřív Vítek Přindiš, v cizině je toho ještě víc. My jsme s tátou oba tvrdohlaví, je těžké, abychom se shodli. Někdy je to i mentální trénink pro nás oba, abychom to zvládli, ale jako trenér pro singl je určitě jeden z nejlepších na světě.

Umíte oddělit debaty na tréninku a v soukromí?

Většinou jo. I na deblu platilo, že co se stane na tréninku, zůstane na tréninku, což aspoň u chlapů funguje. Byli jsme schopni se pohádat a pak se bavit o něčem jiném.

 
 
 
Zobrazit příspěvek na Instagramu
 
 

Tour de National Selection 2020 #czechcanoe #inwaterwelive #memories2019

Příspěvek sdílený Lukáš Rohan (@lukas.rohan),Čec 23, 2020 v 12:23 PDT

Je u vašeho otce patrné, jak by vás rád dovedl na olympiádu?

My se o tom tolik nebavíme, ale asi ano. On byl od her v Barceloně na každé olympiádě. Na dvou jako závodník, pak pokaždé jako trenér, tak toho zažil dost, ale tohle by bylo asi i pro něj výjimečné. Touha tam je, ale není to tak, že bychom na nic jiného nemysleli.

Vy jste se odmala chtěl pohybovat kolem sportu i jako reportér a studovat mediální studia, platí to pořád?

Platí, jen jsem si „chytře" přerušil magisterské studium, abych se připravil na dubnovou nominaci, ale koronavirus mi změnil plány… Takže teď mám dostudovaný první ročník magistra, chybí mi rok a chci se tomu věnovat. I teď se snažím propagovat vodní slalom, což se snad daří. Pomáhám trochu se sociálními sítěmi, píšu články, a když je možnost, spolukomentuju pro Českou televizi, což mě hodně baví, k tomu bych asi chtěl nejvíc po kariéře směřovat.

Reklama