NADĚJE PRO TOKIO: Nejlepší regenerace je v lese na posedu bez jediného výstřelu, směje se Jiří Lipták

Bylo mi třináct. Vždy jsem se těšil na víkend, že pojedeme na myslivecké závody s tátou nebo dědou. Samozřejmě jsem se mohl jenom dívat, ale po závodech mě nechali vystřelit. A tak se nabalovaly první zážitky. Třeba doma ušitá vesta pro malého kluka, sluchátka od traktoristy ze zemědělského družstva. Postupně jsem střílel víc a víc. A v začátku mi bylo jedno, jestli trefím nebo netrefím.

Rozhodně. Nechodím pravidelně. Když mám volno a kluci mě lákají, většinou odmítnu. Soustružník si taky o víkendu nejde jen tak pro radost stoupnout k soustruhu. Jsem rád, že si od střílení odpočinu. Ale jednou dvakrát za rok si jedu poklábosit. Pokaždé přijedu za neuvěřitelně přátelskou atmosférou, nechybí klobása z udírny. Vládne pohoda, klid.

Jde přeci jen o trošku jiný charakter soutěžení, tudíž mě porazí polovina lidí ve startovním poli. Tam mě přestřílel i táta. Je mu sice pětašedesát, ale v oku to pořád má. Teď nedávno skončil třetí ze dvaačtyřiceti na závodech v Rajhradicích. Je to pochopitelné. Pořád je aktivním myslivcem, stejně jako já.

Jo. Táta má honitbu nad Brnem, kde se loví divočáci, dančí, srnčí. To je pro mě nejlepší regenerace. Na pět hodin si sednu na posed a úplně vypnu. Koukám, jak lezou z lesa divočáci. A místo střílení si natočím video... Hlavně v zimě, když mám dost času. Když nasněží a je úplněk, vidíte v noci stejně jako ve dne. Nejsem myslivec, abych naplnil mrazák. Kluci si ze mě pokaždé dělají srandu, proč jsem nelovil.

Musel bych vyrazit ve tři, abych ve čtyři byl v lese. A když je potřeba vše skloubit s tréninkem, není to možné. Navíc výstřel na zvěř je až to poslední. Každou neděli chodíme krmit drobnou zvěř. Srny, bažanty, zajíce...V první řadě si musíme zvěř vychovat, pak se hned v březnu dělá sčítání a určuje se, kolik zvěře můžeme ulovit. Navíc není možné střílet na první srnu nebo kance. Je třeba dbát na věk, aby nedošlo k narušení hierarchie v přírodě.

Mám jednoho dobrého jelena a muflona. Dobrá trofej se hodnotí podle věku a síly paroží. Jelen má bronzovou medaili, muflon stříbrnou. Ještě bych chtěl daňka. Jinak nic. Nemám zvířecí trofeje kam dávat.

Na jednu stranu se snažím si olympijský závod vůbec nepouštět do hlavy. Ale samozřejmě jak se to blíží... Olympijská medaile sportovce katapultuje do úplně jiné sféry. Člověk se může stát nesmrtelným. Zejména v případě střelby, která přeci jen pro lidi není tak zajímavá.

Chtěl jsem na hry i před pěti lety, abych udržel nějakou linku... Jenže tehdy byla z mistrovství světa tři postupová místa a já byl čtvrtý. Jednalo se o obrovské zklamání. Ale současně mě ohromně nakoplo do další práce. Na mistrovství Evropy jsem byl postupně třetí, první a letos druhý. Střelecky jsem vyzrál, jsem v nejproduktivnějším střeleckém věku.

Ani neumím říct, jak jsem do Japonska chtěl, abych mohl napravit zklamání z Londýna. Loni na jaře jsem byl nervózní a současně zvědavý, jak to dopadne. A najednou přišel verdikt o odložení. Snažil jsem se něco změnit, vyladit. Ale děsně ten rok utekl.

Technické věci ne, střílím pětadvacet let. Ale David Kostelecký, olympijský šampion z Pekingu, mi poradil očního lékaře. A po konzultaci s ním jsme nastavili určitý trénink. A dostavilo se zlepšení. Já měl zrak dobrý, ale mezery byly v reakci na prostorové vnímání. Když jsem pak přišel na druhé vyšetření, měl jsem mnohem lepší výsledky. Zatímco ve světě jde o běžnou věc, u nás je metoda na začátku.

Jde o mnoho cvičení na reflex a postřeh, který je u nás důležitý. Třeba si nadhazuji míčky a zaostřuji na nápisy v pozadí. Nic složitého, ale velice účinné. Dála pak stolní tenis, squash, badminton, tenis.

V mém případě je to tak, že mě hnal strach z nuly. Bál jsem se chyby, adrenalin strašně stoupal. A když jsem pod stresem, podávám lepší výkon. Tělo je správně nastartované, lépe reaguje. Když jdu na položku a jsem klidný, něco je špatně.

Jo. Nervozita je vítaná. Po dvaceti letech mezi elitou jsem se to naučil. Třeba chodím na poslední chvíli. A pořád sleduji výsledky. Nekoukám na ty, kteří minuli a chybují. Sleduji ty nejlepší a doháním je.

V Itálii jsme stříleli Grand Prix a pod střechou bylo vosí hnízdo. Já měl ty potvory pořád ve výhledu. Dovnitř, ven... Asi každý ze střelců zažil, že mu na hlaveň sedne moucha nebo motýl. I taková blbost rozhoduje, protože člověk si na mikrosekundu soustředí na něco jiného a je zle. Někdy člověku jen tak naskočí do hlavy myšlenka, že další ránu mine... Ač se to nezdá, jde o nesmírně komplexní výkon. Dvakrát v týdnu chodím do posilovny, k dvakrát týdně hodně ráno svižná chůze, která mě nastartuje.

Pět kilometrů. Atletům budu asi k smíchu, ale pro mě je to dost.

Stravování neřeším. Každý ze střelců jí podle vlastního uvážení. Když si dám guláš s pěti knedlíky, a pak trefím všechny terče, nikdo to řešit nebude. Ale je třeba všechno skloubit s fyzickou přípravou. Závod třeba začne ráno v osm a střílí se do pěti odpoledne. A mám vyzkoušené, že jak tělo zpracovává jídlo, jde do útlumu. Takže během dne jedu jen na banán a proteinové tyčinky. A já stejně nemám hlad, když jsem nervózní.

Ne. Možná je to chyba, ale nejsem povahou člověk, který by se dokázal otevřít. Máme přitom možnosti v rámci našeho klubu Kometa Brno i od olympijského výboru, ale já věřím svým metodám. Při závodech se stresu nezbavuji. Důležité je celkové rozpoložení. V tom je pro mě klíčová rodina. Užívám si každou chvilku s dětmi. Mám kluka a holku. Nabíjí mě jejich energie. Jsou super parťáci. A pojmenovat výjimečnou úlohu ženy ani nedokážu. Sto padesát dnů v roce jsem v cizině. Bez zázemí bych nikdy nebyl na stávající úrovni.

Syn je ohromný fanoušek každého sportu. V Brně chodí děti na každý závod. A oba střílí ze vzduchovky s optikou. A trefují se parádně.

Ano. Chtějí, abych jim z olympiády přivezl medaili.