Krejčí natěšeně zahájil olomouckou hokejovou misi: Nemám v plánu během sezony utéct

Po sezoně mi končila smlouva v Bostonu, proto jsem už delší dobu uvažoval nad tím, co bude dál. Když jsme pak v červnu vypadli z play off, odjel jsem na dovolenou, abych si vyčistil hlavu a dospěl k nějakému rozhodnutí o své hokejové budoucnosti. Byla možnost jednat s Bruins o novém kontraktu, i různé jiné alternativy, ale je mi pětatřicet a táhlo mě to čím dál víc domů.

Chtěl jsem si naplnit ještě jeden dětský sen, zahrát si vrcholný hokej před svými rodiči a blízkými. Možná jim takhle trochu vrátit i péči o mě, bez nich bych to ve sportu nikam nedotáhl. Jednou ráno jsem se tedy na té dovolené probudil a měl jasno. Všude dobře, doma nejlépe, jak se říká. Bylo to hodně na mně, ale bavili jsme se o tom pochopitelně i s manželkou, aby se udělalo nejlepší rozhodnutí pro všechny. Dal jsem pak agentovi na vědomí náš postoj a věci už se rozběhly rychle. Cítil jsem, že nastal čas jít domů.

Byl jsem v zámoří celkem sedmnáct let a věděl, že pokud půjdu domů, tak jedině do Olomouce. Nikde jinde by mě to ani nedávalo smysl. Nastupoval jsem tady za dorost, ale nikdy za dospělé a rozhodně jsem to sem nechtěl přijít jen tak hokejově zavřít. Když má ale hráč rodinu, tak jeho rozhodování nemá jen hokejovou stránku. Dopadlo to přesně tak, jak jsem chtěl.

V pondělí jsem byl prvně v kabině, pozdravil se s kluky a dělám všechno, abych byl připraven na první extraligové utkání 10. září, kdy hrajeme doma s Mladou Boleslaví. Jsou tam sice předtím i nějaká přípravná utkání, ale ta pro mě nejsou až tak důležitá.

Velmi příjemné, mám svoje místečko v kabině. Opravdu jsem rád, že můžu být v Olomouci, znám to tady a těším se na všechno, co mě čeká. Není to tady pro mě cizí prostředí, osobně znám i některé kluky. Třeba s kapitánem Jirkou Ondrůškem jsme chodili na stejnou základku, jen o rok níž. Už mě varoval, že pro mě chystají speciální sazebník příspěvků do kasy. S Honzou Švrčkem jsem dokonce bydlel, když jsem hrál za juniorku v Třinci. Potkali jsme se už dřív taky s Rosťou Oleszem.

Podepsal jsem roční smlouvu, kterou naplním. Nemám v plánu utéct během sezony do Bostonu, ani nikam jinam. Nemyslím, že bychom jako rodina Ameriku opustili trvale, základnu máme u manželčiných rodičů v jižní Carolině, kde jsme si teď jen sbalili věci na rok v Česku.

Jsme tu doslova jen pár dnů, takže zatím zůstáváme u mých rodičů ve Šternberku, ale hledáme si něco v Olomouci, aby tady dcerka mohla začít chodit do školky.

Tohle může být trošku složitější. Manželka je Američanka, nikdy tady nežila, ale snažil jsem se, aby věděla co nejvíc, do čeho jde. Začíná se učit česky, v tom je Naomi opravdu skvělá, třeba jídlo v restauraci si zvládne objednat. Děti mluví jen anglicky, ale i to se pod trvalejším vlivem dědy s babičkou a zdejšího pobytu začne měnit.

Nemám účet na Instagramu ani Twitter, takže všechno vím jen z doslechu. Nějaký speciální tlak si nepřipouštím, sám mám očekávání to mě žene dopředu. Nebudu tady vykládat, co všechno bych chtěl dosáhnout, ale první cesta je dostat se s Olomoucí do play off.

Hrál jsem ji pár zápasů za Pardubice, když byla výluka v roce 2012. Počítám, že je tu daleko větší hřiště, na to si budu muset chvíli zvykat, ale pořád je to hokej. Takže věřím, že to zvládnu v pohodě.

Musím být zdravý, mít nějaké výkony a trenér o mě projevit zájem, abychom se měli vůbec o čem bavit. Taky záleží, jestli budou smět přijet na zimní olympiádu hráči z NHL, tedy jestli bych měl vůbec místo ve výběru. Když jsem byl mladší, tak jsem si hodně přál hrát v Olomouci extraligu, to si až teď splním. Reprezentační sny se u mě realizovaly už dřív, ale ničemu se nebráním.