Sport pro něj byl utrpením, chtěl s bruslením praštit. Asi jsem si tím musel projít, přemítá Verner

Je pravda, že je těžké ho zhodnotit v pár větách. Já svůj rok 2013 vnímám od léta, kdy jsem přešel do Oberstdorfu. Na to, co bylo předtím, moc nemyslím.

Hned po mistrovství světa jsem chtěl skončit s bruslením. Rovnou. Nebyla tam žádná radost, nic, sport pro mě v tu chvíli byl spíš utrpením.

Tenhle dojem ve mně přetrval týden nebo dva. Spíš to ale byla taková dlouhodobější nálada, která nebyla poznamenaná jen šampionátem, ale celými dvěma roky bez úspěchu. Kdybych se rozhodoval tenkrát, byl by to konec mé kariéry. Ale já si dal čas, nechal trochu odstup a zvažoval různé varianty.

Buď něco radikálně změnit v tréninku i celé přípravě a chystat se směrem k olympiádě, nebo skončit. Jiné možnosti nebyly. To jsem ještě netušil, že se vrátím z Kanady do Oberstdorfu. Ale nakonec jsem se tam rozhodl přijet na čtyřtýdenní tréninkový kemp a tam mi dozrálo v hlavě, že bych se chtěl vrátit. Koncem června padlo rozhodnutí.

Jediný člověk, s nímž jsem to konzultoval, byl můj bratr. Také se pohyboval v krasobruslení a ví toho o mně spoustu. Navíc jsem nehledal jen místo, kde budu trénovat, ale i kde budu šťastný v životě. A finální rozhodnutí pak bylo na trenérovi Michaelu Huthovi, jestli mě akceptuje zpátky jako svého svěřence. Jeho názor jsem potřeboval slyšet. Kdyby řekl ne, zůstal jsem v Kanadě nebo skončil, ale naštěstí řekl ano.

Pobyt v Kanadě mi přinesl spoustu dobrých věcí, ale i dva roky mizérie. Neviním z toho Kanadu, spíš sám sebe. Po prvním roce, který byl vynikající, jsem si v létě poranil záda a trochu jsem to podcenil. Místo toho, abych se sebral, jel domů a nechal se pořádně prohlídnout, zkoušel jsem to plácat dohromady přes tamní doktory a fyzioterapeuty. A to zranění se vleklo strašně dlouho.

Nemohl jsem nějaký čas závodit. Když se nad tím teď zamýšlím, byla to pak otázka sebedůvěry v závodě, v tréninku jsem byl schopen jezdit dobré jízdy, zvládal jsem fyzicky náročnější tréninky než v Evropě, ale nepřineslo to kýžené ovoce.

Určitě ne, dozvěděl jsem se tam toho o sobě dost. Byla to dobrá lekce, jenom mi dlouho trvalo, než jsem pochopil, co mi chybí v té skládačce, aby se ze mě stal komplexní bruslař. To jsem našel zpátky tady v Oberstdorfu.

To si neříkám, protože bych se z toho pak taky mohl zbláznit. Někteří lidé mi říkali, když jsem odcházel do Kanady, že už jsem to měl udělat dávno. Teď zase slýchám, že už jsem se měl vrátit dávno zpátky. Neohlížím se s tím, že jsem ztratil dva roky. Byly to dva roky utrpení, ale možná jsem si jimi musel projít.

Kanada mi seděla, ale já se trápil s tím, že jsem se nemohl dostat na školu, na kterou jsem chtěl. Školné je tam velmi drahé, a když už jsem měl platit takovou sumu, vyhlídl jsem si jednu z nejprestižnějších škol s dost přísnými kritérii. A nevyšlo mi to. Vedle bruslení je pro mě osobní život strašně důležitý. A pro mě jím kromě kamarádů vždycky bývala škola. Teď jsem zpátky v Evropě, zase mám možnost studovat a to mi pomáhá ke štěstí i v osobním životě.

Určitě jsem neulehčil roli své agentuře ve shánění financí, mezi hlavními důvody návratu to ale nebylo. Je pravda, že bruslení a péče fyzioterapeutů, u nichž jsem strávil dost času, tu sezónu hodně prodražily. Tady mám bezvadné zázemí i díky centru profesora Koláře a spíš to je jeden ze zásadních důvodů návratu, protože jsem potřeboval, aby na mě někdo dohlížel a já vydržel celou tu poslední sezónu.

Úplně nemám vhled do kanadského zdravotnictví, ale péče, které se mi dostalo tady v Čechách, byla na daleko vyšší odborné i lidské úrovni, než v Kanadě. A také se bavíme o jiných finančních nákladech. Musím přiznat, že jako vrcholový sportovec chodím trochu protekčními cestičkami, ale péče o nás v centru na Chodově je luxusní. Vždyť sem lítají sportovci z celého světa.

Trvalo, ale spíš fyzicky, abychom se mohli potkávat. Přes skype a telefon je mentální trénink složitý, důležitý je osobní kontakt. Za dobu, co spolupracujeme, jsem ho poznal blíž jako člověka. Možná by se někteří lidé divili, jaký je. I když jeho zevnějšek je velmi tvrdý, on je citlivý člověk. Já měl možnost odjet s ním na týden pryč a to soustředění mi pomohlo se znovu postavit psychicky na nohy. Fyzicky jsem zvládnul vše natrénovat, ale neměl jsem vůbec jistotu, že se mi nestane to samé, co v posledních dvou letech, že se postavím k závodu a nebudu schopný zajet. Dan mi nabídl pomocnou ruku, že bude zodpovědný za mou hlavu a že bude fungovat. Nechci to zakřiknout, ale světe div se, ona funguje.

Před osmou ráno jsme vstávali a jelo se až do jedenácti večer. Běhali jsme, jezdili na kole, hodně se potápěli na nádech, chodili na túry… Tedy ne ve smyslu, že bychom se při procházce kolem moře drželi za ruku a zpívali si, spíš objemné túry po okolí a vždy jsme našli nějaké místo, sedli si a tam probíhalo to mentální soustředění. Zklidnili jsme se a vnímali, co je důležité. Ve sportu i v životě. Ono je dobré si to uvědomit. Každý to bere jako samozřejmost, ale ono to tak není. Někdy je dobré se zastavit a soustředit na jeden element.

Je pravda, že jsem se od Vancouveru trochu změnil. S Danem Landou jsem se učil dělat věci krok za krokem, ne najednou. Teď si nepřehrávám olympijskou jízdu, ale soustředím se na mistrovství Evropy a po něm se začnu soustředit na olympijské hry. Hodně se o nich mluví, ale tak nějak to proplouvá kolem mě. Samozřejmě ale nejsem úplný mnich, abych dokázal své myšlenky zcela zkoncentrovat, občas k olympiádě sklouznou.

Mám docela přesný plán, co bude, a těším se. Určitě to neznamená, že po Soči skončí můj život. To by mě hodně děsilo, kdybych nevěděl, co se mnou bude.

Po olympiádě se zúčastním turné s Jevgenijem Pljuščenkem po Rusku. Pak se rychle vrátím do školy na zkouškové období, přesunu se do Mexika, kam mě pozvali, abych vedl bruslařský seminář. Pak přijdou další zkoušky, možná cesta do Japonska, obhajoba diplomové práce a v září bych moc rád pozval několik svých bruslících přátel do Čech a odjel rozlučkovou tour.

Když dostuduju MBA na Vysoké škole ekonomie a managementu, moc rád bych se věnoval sportovnímu managementu. Jsem sportovní nadšenec, chci u něj zůstat, i když už spíš v saku.

Není to moje vize. Jozef je fenomén a má co prodávat, já se s ním netroufám srovnávat a ani si nemyslím, že by mě lidé chtěli tak dlouho vidět. Když se mi bude chtít a budu mít čas trénovat, tak se na ledě ukážu, ale nebude to má hlavní náplň.