Hlavní obsah

Tkanička je mrtvá, ať žije tkanička!

Praha

Tkanička – ten titěrný kousek provázku, fenomén, který dobře zná každý běžec, turista, horolezec, cyklista, bruslař i snowboardista. Jistě, svého času to byl vynález vskutku převratný, veskrze praktický a nápomocný. Položme si ale zásadní otázku: Má ještě tento kousek špagátku místo v našich moderních běžeckých životech?!

Foto: René Kujan, Sport.cz

Boty se rozpadnou dříve než BOA. Seznáte dle stahovacích pásků na kabely, které přidržují podrážku na svém místě.

Článek
Fotogalerie

Světoví výrobci obuvi, tedy alespoň většina z nich, se ještě staromilsky drží oněch šňůrek a zatvrzele nás přesvědčují, že jejich kulaté, polokulaté, buřtíkovité, spirálovité či ploché (nehodící se škrtněte) tkaničky drží jako pověstná víra Helvétů a zaručeně se nerozvazují ani v těch nejnáročnějších podmínkách.

Vyzkoušíte na vlastní kůži a seznáte, že při vašem pobíhání po lese, přespolních bězích, trail-runningu se vždycky najde nějaká šikovná větévka, ostnatý šlahoun ostružiny, či nějaký ten přítula svízel, kterému se podaří uvolnit vaše hýčkané předivo. Lhostejno, máte-li na svých tkanicích jeden, dva, nebo dokonce tři uzly.

Převážně pak ultramaratonci touto vlastností tkaniček trpí. A to tím více, čím více se přibližují k cíli. Po mnoha desítkách kilometrů se shýbání se k rozvázaným tkaničkám stává neřešitelným problémem, při jehož pacifikování a rozuzlovávání (problému, ale někdy i tkaniček) balancují běžci mnohdy na hraně života a smrti. Nohy odmítají poslušnost a nechtějí se z podřepu zvednout, natož se pak dát znovu do pohybu. Odkrvená hlava dostává v náklonu pořádnou nálož okysličené krve, motá se a běžec vrávorá s černou tmou před očima...

Chytří a inovativní výrobci jsou tak nuceni přicházet na trh zavazovacích prostředků se stále novými alternativními řešeními, mnohdy velmi vyvedenými a vkusnými.

Suchý zip

Starý dobrý suchý zip nalézá v naší době stále širší uplatnění a jeho zoubky, očka, háčky prodělávají množství převratných vylepšení. Nicméně pravda je taková, že výborný je pouze na dětské obuvi, tréninkových lezečkách na umělé stěny a teniskách Prestige, ve kterých chodíte tátovi se džbánkem pro pivo. V blátě, špíně, prachu a sněhu se zanáší a své skvělé schopnosti rychle ztrácí.

BOA

Ne, nemějte strach. Dokonce ani vaše pohoršené úšklebky nejsou na místě. Nejedná se o ono boa z notoricky známého vtipu, které si za mohutného hrdelního „Boa!" odkládá distingovaná dáma podroušeného stavu v divadelní šatně. Jedná se o praktický americký vynález nahrazující tkaničky.

V podstatě je velmi jednoduchý – opláštěné tenké lanko z nerezové oceli a jednoduchý navijáček v podobě cvakajícího kolečka v patní, popřípadě boční části boty. Samotný naviják sestává ze tří kusů tvrzeného plastu a nerezového šroubku. Toť vše. V současnosti používají systém boa různí výrobci u běžeckých, snowboardových, turistických, pracovních, motorkářských, cyklistických a golfových bot a začíná se prosazovat i u rukavic.

Kolečkem otáčíte po směru hodinových ručiček = zavazujete. Kolečko povysunete = je rozvázáno. Spotřebitelé se při pohledu na něco tak tenkého, jako je použité lanko, většinou strachují o pevnost a trvanlivost. Výrobce systému má jednoduchou odpověď – na svoje dvě tkaničky zavěsí ke stropu stodoly terénní závodní motorku. A prý jestli toto dokáží vaše tkanice!

Sám jsem kdysi s velkou nedůvěrou přistoupil k jednomu páru obuvi vybavenému systémem BOA. Musím potvrdit, že vydrží i hrubé zacházení a ještě hrubší podmínky. Bláto s pískem sice v systému pár dní poskřípávalo, pak se ale asi nějak oloupalo a vysypalo a vše se uvedlo do původního stavu. A trvanlivost? Nebojte, boty se vám rozpadnou daleko dříve, než se systém BOA vůbec stihne opotřebovat.

Kevlar

Jeden výrobce teď hodně vsází na tenoučké kevlarové tkanice utahované na svorku, jak ji známe třeba z batohů nebo některých kousků funkčního oblečení. Překvapivě ani zde nedochází k rozvazování či povolování utažené obuvi při nějakém hodnotném a náročném výkonu. I když někteří běžci tvrdí, že se jim tkaničky po určité době mírně povolují.

Svorku silově zatáhneme, ta se zablokuje a zbytek tkaničky s gumovou úchytkou umístíme do praktické kapsičky v jazyku boty. Rychlé a jednoduché. A vypadá, že i trvanlivé. Náhradní díly jsou v prodeji. Dokonce si za několik těžce vydělaných stokorun můžete koupit jakýsi tkaničkový kit a svou oblíbenou obuv původně s konvenčními tkaničkami vyzbrojit kevlarovým zázrakem. Má to jen jednu chybku – onu praktickou kapsičku v jazyku na zbytek tkaničky si asi neušijete.

Guma

Ani taková jednoduchá věc jako je gumolanko patřičného průměru nesmí uniknout naší pozornosti. Gumové tkaničky jsou také občas vidět v prodejnách s běžeckým vybavením. Gumolanko, svorka, koncovka. Žádná věda.

Každý, kdo zkoušel pobíhat delší dobu v terénu, vám potvrdí, že správné zavázání tkaničky je tak trochu alchymie. Noha, respektive chodidlo, totiž mění objem! Vyběhnete si takhle pěkně po ránu, je vám ještě trochu zima... a po pár desítkách kilometrů je vám příšerné vedro, nohy z námahy a měnících se teplotních poměrů nateklé.

Rozvázat tkaničky a trochu je povolit? Problém. Povolit BOA nebo svorku na kevlarech? Malý problém. Donutit gumové tkaničky, aby se přizpůsobily měnícímu se objemu vašich chodidel? Žádný problém. Dělají to samy od sebe.

Pro maratóny a ultramaratóny je to asi to nejjednodušší řešení. Dokonce se nemusíte ani trápit se svorkami a koncovkami. Uzel všechno vyřeší. Stačí gumové tkaničky neutáhnout ani moc, ani málo a máte vystaráno. Do konce životnosti obuvi na zavazování nemusíte vůbec myslet.

Nic

I přes nejmodernější technologie kosmického věku mezi námi žili, žijí a doufám, že i nadále budou žít lidé, kteří boty nenosí vůbec. A běhají tak maratóny, případně i delší tratě.

Ani nejdražší obuv s tím nejdražším systémem za vás maratón neuběhnou. A není vyloučeno, že dlouho před tím, než se dostanete do cíle závodu vy, se tam po dobře vykonané práci do stínu posadí bosý běžec s pobaveným úsměvem na líci. O botách to není. Viď, Kocoure, Tomáši, Jarmilo...?

Reklama