Hlavní obsah

Maratóncem díky tubeře

Praha

V šestnácti letech potkal kamaráda, který šel na „nějaké běžecké závody“. Tak se tajně, aby rodiče nevěděli, také přidal. A vyhrál. Šly mu střední tratě, pět a deset kilometrů. Na ty později trénoval a soutěžil v nich. Pak přišla tuberkulóza a s běháním byl konec.

Foto: Archiv dr. Pavla Kantorka

Pavel Kantorek

Článek

Lékaři mu po dlouhých měsících dovolili běhat. Ale pomalu! Tak přešel na maratóny. S trénováním to nijak nepřeháněl. Tréninkový deník z jeho třetího závodního roku ukazuje jen kolem 300 km. Naprosté maximum, které kdy natrénoval za jediný rok, bylo 3500 km. Běhal z práce domů, to mu stačilo.

Rok po prodělání tuberkulózy startoval na maratónské trati na Olympiádě roku 1956 v australském Melbourne společně s Emilem Zátopkem. Dva rozdílné přístupy k tréninku stanuly vedle sebe. Legendárně dříčský Zátopek a tréninkem nepříliš se unavující Kantorek. Ani jednomu to tenkrát nevyšlo úplně podle představ. Ale to už je zase jiná historie.

Byl první, a přesto ho nejspíš neznáte

Dr. Pavel Kantorek: Jako náš první běžec pokořil maratónskou hranici 2 hodiny 20 minut. Na přelomu 50. a 60. let patřil na druhé až deváté místo světového maratónského žebříčku. Třikrát reprezentoval republiku na Olympiádě.

Třikrát vyhrál Medzinárodný maratón mieru ve slovenských Košicích. Na jeho počest se na východním Slovensku běhá juniorská štafeta nesoucí jméno Pavla Kantorka. Vyhrál třeba i závod Běchovice – Praha. A týden nato měl být odveden na vojnu. V komisi zkoumali jeho zdravotní záznamy – prodělaná žloutenka, tuberkulóza, problémy s průduškami...

Vypadalo to na modrou knížku, když v tom se někdo zeptal: „Nemáte vy nějakého příbuzného, který dobře běhá? Běchovice teď vyhrál nějaký Kantorek." A Pavel Kantorek po pravdě prohlásil: „Ne, opravdu nemám žádného příbuzného, který by dobře běhal." V tom však zpoza stolu vyskočil jiný člen komise: „Nemá, to je totiž on! On vyhrál ty Běchovice!" A vidina modré knížky se rozplynula jako pára nad hrncem. Kantorek byl uznán schopným vojenské služby.

Nakonec Japonec?

Současník Abebe Bikily a Emila Zátopka, s nimiž mnohokráte sdílel trať závodu. V japonské Fukuoce, kde stával pravidelně na stupních vítězů jednoho z nejhodnotnějších závodů své doby, mají odlitá jeho chodidla v „chodníku slávy". A jeden kopec na trati nese dnes oficiální název „Kantorkův pahorek". Maratón a Kantorek byli v Japonsku velmi populární a našeho sportovce později pravidelně zvali na své akce jako čestného hosta.

Svého nejlepšího času na maratónské trati 2:18:44 dosáhl v Británii na trati Windsor - Chiswick, a to i přes velké zdravotní potíže, jež ho na několika místech zpomalily a jednou jej dokonce donutily opustit závodní trať. Tehdy kvůli nim ztratil drahocenné čtyři minuty, takže to tenkrát mohlo dopadnout i jinak. I tak si ale Pavel Kantorek odvážel pěkné páté místo.

Ruku podanou při naší první schůzce jsme si s dnes více než osmdesátiletým sportovcem tiskli dlouho. Bylo krátce před vánocemi a paní domu strojila cukroví na slavnostní tabuli. Zasedli jsme spolu s dalšími dvěma přáteli běžci k dlouhému povídání o těch nejzajímavějších věcech - totiž o maratónu. Čas od času mne paní pošťouchla a ukázala na několik mis vrchovatě naplněných domácím vánočním cukrovím: „Vemte si, chudáku, jste strašně hubenej!" Copak manželka významného maratónce neví, že my běžci nejsme tlustí?!

Určitě znáte jméno Pavel Kantorek. Roztomilá zvířátka a vědce z jeho oblíbených vtipů pozná asi každý. Při běhu po Islandu mi zvláště pomáhala vzpomínka na jeho žábu – sedící spokojenou a usměvavou na listu leknínu: „Dneska bude hezky! Žene se sem obrovská bouře!" Stejnojmenný kreslíř a přírodovědec žijící v Kanadě je maratóncův bratranec.

Reklama