Hlavní obsah

Běžecká abeceda: Aby ambice nevedly do ambulance

Kralupy nad Vltavou

Ambice. Někdy také ctižádost, vytyčené cíle propojené s vůlí jich dosáhnout. Abychom mohli mít ambice, potřebujeme k tomu větší než malé množství schopnosti hodnotit sebe sama. Nejsme-li totiž schopni mít ambice odpovídající našim schopnostem, dochází ke zklamání. Běhání je však o něčem úplně jiném. To ale neznamená, že nemáte mít ambice. Naopak! Kdo nemá cíl, jako by nebyl.

Foto: koláž Sport.cz s použitím Profimedia.cz

Článek

A jako ambice i ambulance

U svých pacientů se snažím, aby ambice měli. A aby ty ambice odpovídaly jejich momentálnímu nastavení, výchozí situaci, reálnému základu. Lidé by měli zhodnotit svoje možnosti a schopnosti. Prostě si položit otázku, co mi přinese naplnění té ambice, co mi naopak vezme a co mi přinese nebo vezme, když se na to vykašlu. Pomáhá to utříbit si myšlenky, může ukázat cestu k naplnění ambice. Dává čas na kvalitní rozhodnutí. Ale pozor! To, že někde najdete nejvíc plusů, ještě nemusí znamenat, že je zrovna tato cesta ta nejsprávnější.

BĚŽECKÁ ABECEDA TROCHU JINAK - Časům, rychlostem, průměrům a dalším veličinám běžeckých výkonů se věnujeme v jiných rubrikách. Nesmíme ale opomenout ani psychické zdraví běžců. Na těchto stránkách budeme tak říkajíc běhat pod dohledem psychiatra a maratónce v jedné osobě.

Když za mnou přijde pacient s tím, že chce přestat pít, ptám se na důvody. Snažíme se rozlišit tři druhy ambicí:

- chci

- musím

- měl bych

"Chci" vychází z člověka samotného, ambice je jeho, vychází z vnitřního přesvědčení.

Když "musím", plním nějakou „společenskou objednávku". Manželka by byla ráda, kdybych... Soused říkal, že... Na internetové diskuzi psali, že... kdo nedá desítku pod hodinu, tak je chodec.

Není dobré vylepšovat si krevní oběh běháním po doktorech.

U „měl bych" vlastně ani nevím, jestli to opravdu chci. „Měl bych" není moje, je neurčité a mdlé.

Nejúspěšnější jsou samozřejmě ambice „chci", vychází ze mě, představuje dospělé rozhodnutí.

Pacientům, když ke mně přijdou, neservíruju jim „přestaňte pít". Dáváme si cíle „v dohledové vzdálenosti". Se zvážením vlastních schopností a sil. Mám třeba pacienta, který chce vždy abstinovat jen jeden rok. Ale takhle už pokračuje šestým rokem.

Pro mne je při maratónu důležité vědět, kde jsou občerstvovačky. To jsou pro mne takové dohlédnutelné cíle. A ambice na maratón mám - vyběhnout a užít si to.

Dušan Randák, známý psychiatr z Kliniky adiktologie VFN a 1. LF UK. Zabývá se léčbou závislostí na návykových látkách. Žije v Kralupech nad Vltavou a běhá maratóny.

Ambice nemusí za všech okolností směřovat k nějakému výkonu, ale třeba k prožitku. Své pacienty musím tahat pryč od výkonů k prožitkům, pocitům. Není důležité, kolik toho zvládnete, ale jak se u toho cítíte! Když se lidí zeptám, co jste tehdy a tehdy dělali, tak mi to většinou dopodrobna řeknou. Když se ale zeptám, jak se u toho cítili, slova docházejí.

V dnešním světě, v dnešní společnosti se pocity ořezávají. My když běháme, tak hledáme ty ztracené city a pocity. Možná je takovou nevědomou ambicí běžce nikoli utéct od světa, ale dostat se k sobě, vrátit do svého života to, že něco cítí. Když běžím, jsem sám sebou, sám za sebe. Ambicí může být běh jako pocit, ne jen uběhnout třeba 21 nebo 42 kilometrů. Z mého pohledu by bylo super, kdyby to tak lidé opravdu měli.

Reklama