TRASA: Harrachovský kiláček ‒ nejhorší kilometr vašeho života

Ta trasa má přesně tisíc metrů, což věru není mnoho. Když si ale vezmete do ruky papír a tužku, případně využijete dobrodiní Kalkuliho aparátu, zjistíte, že stoupání na něm lehce přesahuje 20 %. No jistě, vaše škodovka by si s tím už asi neporadila ‒ proto vás bůh také obdařil něčím mnohem lepším a výkonnějším ‒ nohama.

Začneme v Harrachově u turistického rozcestníku Harrachov - lanovka. Tam na tom velkém parkovišti například před penzionem nesoucím jméno jednoho amerického elektrotechnického vynálezce chorvatského původu (a zároveň fyzikální veličiny magnetické indukce). Nebude to jednoduché. Nikde. V mírnějším stoupání přes most říčky Mumlavy si můžete něco sveřepě mumlat. Alespoň nám to ve vypjatých chvílích dosti pomohlo.

V podstatě se zatím vydáme po zelené turistické značce. Nebude ale trvat dlouho a její dobrodiní nadobro opustíme ‒ přesně v okamžiku, kdy se ocitneme na rovince doskočišť skokanských můstků K120 a K185, takzvaného mamuťáku. Budeme k sobě shovívaví a mírní. Ne, dnes jsme ještě nedorostli velikosti mamutího chobotnatce. Dáme si zatím jen K120.

Po nepříliš dlouhé rovince následuje travnaté břicho přistávacího sektoru můstku. Pokud nevytuhly do teď, tak teď už nohy ale zaručeně budou jako dvě vrchovaté konve plné čerstvého betonu. Přetrpět stoupání a trochu si aktivně odpočinout v místě pod odrazovou hranou. Přichází stoupání o nic méně nepříjemné. Pouštíte se do rozjezdové rampy. Je prudká, úzká a zatraceně dlouhá. Na vrcholku u boudičky je vhodné místo padnout do mdlob.

Až vás kolegové vzkřísí, můžete se dolů pustit okolo, poměrně pohodlnou turistickou zelenou. Pod můstkem se dostanete do jejího úseku, který důvěrně znáte z cesty vzhůru. Pokud jste cestou vyhládli, nezkoušejte jako my pohostinnost podniku pod můstkem. Kromě nápisu „hotel" jsme zahlédli velkými písmeny vyvedený poutač „restaurace".

Po dlouhém neplodném vysedávání se k nám připlížil od pohledu nepříjemný a otrávený pingl. Na naši přátelskou zvěst o tom, že bychom něco pojedli, odvětil stroze, že tady se nevaří. Pohled na vedlejší stůl plný špinavého nádobí od poledního menu jej však usvědčoval ze lži. „To je jenom pro hosty hotelu!" zkoušel nás znovu přesvědčit o tom, že tady pšenka nepokvete. Připadám si jako v jedné cimrmanovské hře, kde si dědeček postavil restauraci, ale chodili mu tam lidi...

Je nutno dovrávorat na start celé naší eskapády. V centru městečka je naštěstí dostatek jiných a pohostinných pohostinství. Nohy nás budou bolet ještě druhý den, to je jasné, ale alespoň nám budou připomínat, že trénovat se musí. Jednou nadejde den, kdy tenhle kopec s 20% stoupáním vyběhneme jako nic. A vy taky!