Hlavní obsah

Běžecký burnout: Nejlepší odraz je ode dna (3)

Kdo zažil, dobře ví. Ať už se hrabete z čehokoli, nejspíš jste si prošli několika fázemi. Od šoku přes zápas v jakémsi bahně, kam zapadáte stále hlouběji, čím více chcete ven. A je prakticky jedno, jestli vám předtím dal někdo kopačky, výpověď z práce, vybouchli jste u zkoušky, nebo jste se prostě přeběhali. Devět z deseti psychologů vám nejspíše řekne, že se ze všeho dostanete teprve tehdy, když najdete jak příčinu, tak především možné cesty ven sami v sobě. Tím samozřejmě nemám na mysli, že se v tom bahně budete dále utápět a litovat se. Zradilo vás tělo? Nejspíš za to nemůže. Naše tělo je od přírody docela vymakané. Jen my jsme mu něco nedali, sebrali, chtěli od něj příliš. Nebudeme se ale zase topit ve výčitkách, ne? Chceme přece zase běhat! Běhat a neopakovat stejné chyby.

Foto: Profimedia.cz

Nejlepší je odrazit se ode dna.

Článek

Pokud jste se dokázali domluvit se svým tělem a rozklíčovat jeho vzkazy, máte napůl vyhráno. Cesta ale bude nejspíš ještě dlouhá a plná překážek. Jistě jste někdy zkoušeli skákat „hřebík" do hlubokého bazénu, na dně se odrazit a jedním skokem vyplavat až nad hladinu. A taky víte, jaké to bylo, když se to nepovedlo a na ten jediný odraz jste nedoplavali. Byl ten odraz slabý, dno měkké, nebo vás něco zastavilo cestou zpátky vzhůru? Málo zpevněné tělo? Tedy v překladu do běžečtiny: Víte, co vás srazilo/čím jste se srazili sami? Víte, co změnit (přidat v tréninku nejen kilometry, ale třeba také regeneraci, posilování, jiné cíle, stravu, nezvorat to znovu)? A to nezpevněné tělo plné svalových dysbalancí, které vás v bazénu nepustilo zpátky k hladině, je – jak jinak – důležité i při běhu. Jenže to přece všichni známe. Alespoň teoreticky, že? Na co si tedy dát bacha, aby byl náš pokus o comeback (konečně) úspěšný?

Dát si pauzu, nebo jen zvolnit?

Dobrá zpráva: To druhé někdy stačí. Špatná zpráva: Většinou je to málo. Vrátíme se k již dříve zmíněnému atletickému přechodnému období, kdy i sportovci pravidelně věší na čas tretry na hřebík, aby si odpočinuli po náročné sezóně, lízali rány po případných zraněních a nabrali síly do té další. Tedy – jste-li na tom běžecky dobře, běh je pro vás drogou a bez běhu to zkrátka nejde, postačí místo tréninkové dřiny na čas jen poklusávat, vyběhnout si na pohodu do lesa a vrátit se třeba s bundou plnou hub. To vše ale s vidinou dne, kdy se do toho zase opřete, abyste mezitím nezlenivěli. Máte-li ale za sebou vyhoříno, může vám jakýkoliv pokus o naplánování dalšího tréninku příliš svázat nohy i mysl ještě dříve, než se rozběhnete. Na houby a na pohodu klidně vyběhněte, ale frustrace z nenaplněných plánů a cílů je jen dalším balvanem – a mokrým dřívím na oheň, který se takto jen sotva znovu rozhoří.

Jak dlouhou pauzu?

Na tuto otázku není jednoznačná odpověď. Atletické přechodné období trvá čtyři týdny, a to se týká zdravých (myšleno nevyhořelých) sportovců na všech úrovních. Tyto čtyři týdny jsou mimo jiné i prevencí – abyste po pár letech běhání neshořeli jak papír. Jsme-li ale přeběhaní se vším, co to obnáší, a máme-li skutečně povstat z běžeckého popela, může takové „přechodné období" trvat daleko déle – měsíce i roky, a nedá se to uspěchat. Čím více jste byli zvyklí vyhrávat, tím hůře nejspíše snášíte, když se vaše časy propadnou na úroveň rekreanta, který právě vstal ze židle. Když se vám přece jen zdá, že se mezi ploužením vzmůžete na cosi podobného běhu, funíte jak sentinel ‒ a čas na kilometr je přesto obludný, na náladě to nepřidá. Není divu, že mnohý právě tohle neustojí. Nechte hodinky i telefoun doma a běhejte jen na pocit, styl a krásu. Nepočítejte kilometry. Dočasně zlenivět je povoleno (a pauza od běhu v zájmu získání zdravého „absťáku" někdy prospěšná a trenéry doporučována).

Když to ale trvá příliš dlouho, neběháte vůbec, nebo si jen tak hovíte v komfortní zóně, zákonitě ztrácíte kondici. I přes to, že je běžecký odpočinek jinak v zájmu věci. To s sebou nese další problémy, které opět každý neustojí: přiberete na váze, vaše běžecké ego trpí, výkon (lze-li o nějakém vůbec mluvit), je pod psa. Také s tím je třeba počítat a pokorně se vrátit ke svým běžeckým začátkům, bez ohledu na to, kolik medailí vám cinká doma. Není to lehké, ale je to prakticky nevyhnutelné. Několikrát jsem si sama myslela, že se mi tohle nemůže stát, že se přece musím odrazit dříve. Přineslo mi to akorát jen tak další klacky pod nohy v podobě opakovaných zdravotních problémů, dokud jsem to neakceptovala. Podobnou zkušenost popisovali i další běžci a běžkyně, které to na jejich běžecké dráze rovněž doběhlo.

Protože jsme ale běžci, kteří nelibě nesou, když se jejich kondice propadne na úroveň gaučového povaleče, hodí se své kondici pomoci nějakým jiným sportem a svému egu jinými výzvami. Mně pomohly přes zimu běžky a otužování. Zkrátka jsem si „závodila" sama se sebou, jen trochu jinak. Z plánovaných běžeckých závodů jsem se naopak odhlásila, aby mne to nesvazovalo. I tak jsem svou ztracenou kondici honila ještě pár měsíců poté. Teprve nyní mohu říci, že se začíná malinko dařit. Výkonům to ještě nějaký čas potrvá, ale radost z běhu už je zpět. Není to ale jen tak. Bez síly není běhu, a tak jsem průběžně posilovala. Ne na strojích, ale především s vlastním tělem a také dynamicky. Vedle souvislých běhů jsem zařadila abecedu, odrazy, dřepy a tréninky připomínající rozcvičku na své někdejší sprinterské tréninky (víc by mi tělo prozatím nedovolilo) a krátké kopce. Protože jsem přece jen duší sprinter, byla to pro mne cesta, která ale nemusí vyhovovat každému. Na mých tréninkových trasách to ale po čase začalo být znát. S tím samozřejmě radost i chuť roste, i když se čas od času musím přemluvit, abych vyběhla. Jako asi občas každý. Už to není tak, že bych se do toho nutila, a to bylo důležité. Najděte si proto cestu, která vám pomůže – pro mne to byl sprint, pro vás to může být třeba nějaký horský závod, který v tomto stadiu sice nejspíš odchodíte, ale najdete něco jiného a třeba se vám to zalíbí. Svou sílu a vytrvalost naleznete třeba právě v kopcích, ač jste je nikdy nemuseli.

Nenaberte si toho příliš. Dejme tomu, že jste z nejhoršího venku. Předsevzali jste si, že budete pravidelně posilovat, protahovat, začnete si psát tréninkový deník, jednou za měsíc si dáte masáž, zařadíte odrazy, den volna, a kilometry budete postupně přidávat o tolik a tolik, nebudete to přehánět. Možná, že jste si udělali nějaký ten systém na to, kolik který týden byste chtěli odrazů, kilásků, úseků, strečinku a tak dál, a splněné kolonky si nějak zapíšete, odškrtnete, nebo vybarvíte. A pozorujete první zlepšení, a to i přes to, že se to některý den nepodaří. Ostatně, všichni přece víme, že tréninkový plán není dogma a dohánět případné resty ještě větším nasazením není chytrý nápad. Jenže dřív nebo později můžete zjistit, že těch restů je nějak více, nebo sice všechno odtrénujete, jen si to nestíháte zapsat. A další frustrace je na světě. Chcete-li tedy začít se svým tréninkem od základu znovu a lépe (a to byste měli), klaďte si postupné cíle. A to ještě s větší opatrností, než když jste kdysi začínali. Máte za sebou burnout a navíc jste krapet starší, než když jste začínali. Nic nepropásnete, váš běžecký život zdaleka nekončí.

Reklama

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Nejnovější články

NačítámNačíst další články