Hlavní obsah

Běžecký burnout: Co pomohlo mně, a co naopak ne (4)

Vanda Kadeřábková-BřezinováSport.cz

Závěrem seriálu o běžeckém vyhoření se pokusím shrnout svou dosavadní zkušenost, která ale může být u každého z nás zcela jiná. Co běžec, to osobnost a především jiný nejen sportovní naturel. Jste-li na tom právě nyní podobně, nějakou inspiraci jistě najdete. Mnohé bude společné, něco odlišné. V každém případě ale budu ráda za každého znovuzrozeného běžce či běžkyni, pomohu-li jim k běžeckému návratu.

Foto: Profimedia.cz

Vyhořet, ale neshořet. To je, oč tu kráčí. (ilustrační foto)

Článek

1) Uvědomila jsem si, že jde skutečně o problém. Tento fakt vskutku není lehké přijmout a hodně jsem se s tím prala, ale bez toho to nejde.

2) Hledala jsem příčiny a cesty, co k tomu vedlo, co by se dalo změnit a jak to udělat. Nacházím je stále. Nejde to najednou. Některé cesty vedou do slepých uliček, jiné k cíli.

3) Vše zlé je pro něco dobré. Zranění, pády a škobrtnutí, případně i vážnější zdravotní problémy vás nejspíš pořádně nakrknou. Nejednou jsem slyšela lidi, mluvící o tom, jak byli vděčni za své nemoci, které je přinutily k zastavení a ukázaly v životě jiné cesty. Poprvé, někdy ve dvaceti, mi to přišlo naprosto ulítlé a poněkud masochistické. Po nějakých 15-20 letech kdosi vyslovil totéž a já připustila, že na tom něco pravdy je. Když jsem tím sama prošla, nedivím se. Ne, asi nikdy nebudu děkovat třeba za zánět achilovky, ale...něco na tom je. Něco mne muselo pořádně (a ještě stále poněkud milosrdně) chytit za nohu, abych někde něco změnila. Vše zlé je pro něco dobré.

4) Přestala jsem se nutit. Učila jsem se odpočívat. Když mi bylo rovných čtvrt století a náš tehdy šedesátiletý trenér a sám aktivní běžec říkal, že nejdůležitější a také nejtěžší je naučit se odpočívat, nechtělo se mi tomu věřit a možná jsem se také trochu zasmála. Ale měl pravdu. Mimochodem ve svých osmdesáti pryč stále bere rekordy a medaile.

5)Více se starám o tělo. Jistě, chtělo by to více, od stravy přes držení těla, kompenzační cvičení a podobně. V některých oblastech to stále ještě drhne, ale p-o-s-t-u-p-n-ě...

6) Tréninkový deník, plánování. Nejsem psací typ (a k psaní deníku mne kdysi také nikdo nevedl). Líbil se mi ale deník pro atlety, zpracovaný do přehledných tabulek. Mám raději starý dobrý papír, a tak mi to vyhovovalo. Jenže mne to nebavilo pořád sčítat a později ani zapisovat. Já vím, stačil by mi excel, ale jsem vděčná za každý den, kdy nemusím zapnout comp. V minulosti jsem si více nebo méně úspěšně čichla i ke spojení hodinky-počítač, ale všechno tohle je pro mne vysoká IT. Ještě tak mobilní aplikace, ale pořád lítat s mobilem a na některé typy tréninků je to naprosto nepoužitelné. Mám však alespoň v mobilu, co jsem kdy šla, a často to tam dopíšu ručně. Líbí se mi ta okamžitě viditelná pestrost běh-běžky-posilování-strečink- plavání-gymnastika-tanec...vidím, že něco dělám.

7) Vyzvedla jsem si honorář za závody v lize. Pár stovek přirozeně potěší. I když je to sotva na cestu (většinou jsem jezdila po vlastní ose), mám velmi příjemný, byť jen krátkodobý pocit profíka závoďáka. Protože to bylo v hale, těšila jsem se na další tréninky. Po zbytek sezóny jsem se do haly už ale nedostala...

8) Přemýšlela jsem o změně oddílu. Zatrénovala jsem si na dráze, kam to mám stejně daleko jako do Prahy, a moc se mi tam líbilo. Ve druhé lize a v menším oddíle by mi nyní bylo fajn a nepřipadala bych si jako páté kolo u vozu. Byla jsem tam ale také jen jednou – a stejně jsem dosud nepřestoupila.

9) Párkrát jsem stála na bedně. Pobyt na stupních vítězů je návykový. Jak šla má výkonnost dolů, vybírala jsem si stále menší a menší závody. Ráda vítězím a ráda jsem také v plusu, když ceny převýší výdaje za startovné, cestu apod. Pokaždé na té bedně jsem si slibovala, jak zase začnu trénovat. Vydrželo mi to ale vždycky tak týden.

10) Naopak, na další rok jsem si veškeré závodění zakázala. Odhlásila jsem se i ze svého oblíbeného běžeckého desetiboje. Na dobu neurčitou – s vírou, že se na trať a snad i na stupně úměrně věku opět vrátím. Jen neplánuji, kdy: až to přijde, tak to přijde. A když to nepřijde, svět se točí dál. Nic mne nesvazuje, nic od sebe nečekám.

11) Našla jsem si jiné aktivity a výzvy. Baví mne gymnastika. Je super udělat zase hvězdu, výmyk, přeručkovat bradla...tolik let jsem sportovala hlavně nohama, tady maká celý člověk. Kromě toho něco posílím a protáhnu se, jako už hodně dlouho ne. Začala jsem s otužováním. Vlézt do vody 15, 12, 10, 6,5 a později i jen 2 stupně teplé (či spíše studené), a odlomit si trochu ledu na pár temp mne přivádělo k pocitům podobným, jako když jsem uběhla pětku za 26, 22, 21, 20 minut i ve svém PB za 19,12. Běhám jen tak, na udržení nejelementárnější kondice, která ale stejně bere za své... Ještě že napadl sníh a dalo se běžkovat. V bílé stopě se dostávám na 50 kilometrů týdně i více. Pro někoho málo, pro jiného moc, ale pro mne to byla téměř vždy minimální porce kilometrů. Dávám si předsevzetí, že se na tuto cifru opět pokusím dostat i v běhu. (Vaše alternativy mohou být samozřejmě zcela jiné.) Chtělo by to taky abecedku, nějakou techniku, sprintíky... nechci se do toho uvrtat najednou, jako už několikrát. P-o-s-t-u-p-n-ě...

12) Dostávám se na 50 kilometrů týdně. Zpočátku to trochu drhne – občas to nevyjde, někdy to doháním koncem týdne... klidně i indiánským ploužákem, s vědomím, že se pohybuji na tenkém ledě, abych do toho nespadla znova. Když se mi to někdy nepovede, hlavu si za to také netrhám. Zkrátka jen nabírám ztracenou obecnou vytrvalost. Bez hodinek, na pocit, na kochačku a je mi jedno, že si do kopce někdy vyjdu. A jak by němečtí sousedé řekli – Weg mit dem Speck! (tento vtipný nápis na triku jsem viděla na několika běžcích na maratonu v Drážďnech). Smutně se bavím nad tím, jak jsem se kdy radovala z každého kilometru pod čtyři, pak pod pět, ještě nedávno pod šest a teď leckdy i pod sedm. No a co. Po pár měsících už ta padesátka týdně nedrhne a kopec občas vyběhnu. Někdy uběhnu i víc, třeba 65.

13) Oslovili mne v Benešově, zda bych nechtěla trénovat sprintery. Kolegové jsou téměř všichni vytrvalci, a tak by jim to pomohlo. Fajn, něco mohu běhat i spolu s těmi dětmi. Jako kdysi s námi náš trenér. Chvíli to i fungovalo. Ale logisticky jsem to nedávala, i když to mám jen čtvrt hodiny cesty. A pak přišly stejně prázdniny. Snad, až tu bude dráha, nazraje i pro mne ten správný čas. Neřeším, kdy.

14) Po dlouhé době se dostanu na dráhu. Je konec srpna a cítím její vůni, odpich na jejím povrchu. Dávám si abecedu a pár rovinek. Zkusila jsem lehce pošimrat čtyřstovku, mou někdejší trať s osobáčkem 58,6. A teď klidně za 90, to je jedno. Ani jsem ji neuběhla, nicméně cítila jsem to jako restart.

15) Přidávám techniku, frekvence a krátké sprinty, včetně krátkých „dokopců". Předbíhají mne už i vlastní děti – jistě, jednou na to zákonitě dojde, ale teď by to ještě nemuselo nastat. Mně najednou dělá problém jakýkoli rychlejší krok. Néééé! Najdu v lese kousek rovinky, kde se dá cvičit abecedka, odrazy, krátké rovinky, nalámu klacíky a hned je tu frekvenční žebříček, kousek dál je krátký dokopec a tak vlastně ani nemusím na atleťák a je mi fajn! Můj krok je i na delších tratích opět pružnější, cítím více síly. Konečně mám opět pocit, že běžím!!!

16) Každé ráno vyběhnu do zarosené trávy, trochu si zacvičím a pokračuji dál v teple domova s protažením i posilovacími cviky. I když to nevyjde, povětšinou se daří.

17) Na Běchovicích dělám vodiče na hodinku. Potkám tu zajímavé lidi, povídáme si a některým z nich pomohu k rychlejšímu času. Nasaju atmosféru, shledám se s přáteli, s nimiž se známe ze závodů, prohodíme pár slov – a začínám se opět těšit, že se zase postavím na start...

Reklama