Regenerace otužováním (3.)

Loni na jaře (červen 2016) jsem začínala koketovat s bosým během a běhala jsem velké objemy. Člověk někdy cítí, že má dost, a neposlechne, co mu tělo napovídá. Příběh se dá vyprávět jako krátký vtip: Běželi spolu známý běžec René Kujan, bosoběžec v kiltu Tomáš Zahálka a filantrop Tomáš Slavata. Připletla se k nim Lída. Běželi na Lysou horu, byl to výjimečný den a výjimečná událost, a tak to přijeli natočit z TV Barrandov. Lída věděla, že nemá běžet naboso, že bosých kilometrů bylo už dost, jenže se rozhodla být bosá, dokud na ní kamera dohlédne, aby ladila s bosonohým skotem. Kameraman TVB si vlezl s kamerou do kufru auta a jel za nimi. Pointa? Únavová zlomenina.

Bylo léto, chyběla mi studená voda. Jsem na ní už od dětství zvyklá a dobře vím, jak umí ulevit od bolesti. Doktorka mi naordinovala odnímatelnou ortézu. Řekla, že si ji mohu sundat, když se budu koupat, že ji přestanu nosit tak za šest týdnů a ať přijdu za tři na kontrolu. Mohu se koupat! To jsem si pochopitelně vyložila tak, že ortézu mohu sundat, když jdu do vody. Chodila jsem často do podolského bazénu s berlemi a nedošlapovala jsem na zlomenou nohu. Ortézu jsem nechávala v šatně. Občas jsem zašla i do Vltavy, jenže jsem ještě neznala klub otužilců, tak jen když jsem měla doprovod. 21 dní jsem každý den plavala a stíhala chodit do práce. To stačilo k tomu, aby se po třech týdnech doktorka divila, že na rentgenu už vypadá kost docela srostlá a dovolila mi ortézu úplně odložit. Zranění vzniklo koncem června a na podzim už jsem si běhala naplánované půlmaratony.

Vtip ještě kratší: Běžela tempem 3,5 min/km prudce z kopce. Bylo náledí. Usmál se na ni chlapec, ona se usmála na něj. Smyk na náledí, křupnutí... ...Doktor říká: „Je to na operaci, minimálně rok s během nepočítejte". Drahý flirt.

Na pohotovosti (leden 2017) se mi chtělo brečet. Rok bez běhání! Věřila jsem panu doktorovi každou vteřinu, kterou mi předpověděl. Člověk netuší, co má, dokud o to nepřijde. V Thomayerově nemocnici ke mně byli moc milý a chovali se profesionálně, lékaři i sestřičky. Před operací jsem žádala, aby mi nedávali nic na utišení bolesti. Copak by mohla fyzická bolest přehlušit tu vnitřní? Myslela jsem si. Po operaci jsem přišla na to, že může! Přestala jsem si hrát na hrdinku a sestra mi dala morfin, na osm hodin bolest zmizela.

Po dvou dnech jsem odešla z nemocnice. V noze několik titanových šroubků a destičku, kolem nohy sádru na dalších šest týdnů s jasným příkazem šest týdnů nedošlapovat. Bolest jsem snižovala předepsanými analgetiky, vždy byla tlumenější, ale stále silná. Ota z klubu otužilců mi navrhl, že mi půjčí gumové pouzdro na sádru a donese mě k vodě. Po náledí bych se tam s berlemi a sádrou sama nedobelhala. Otužilec navrhl, lékař zavrhl.

Je jasné, do čí péče jsem se v tento moment odevzdala. Čtyři dny od operace mě nesl Ota k vodě. Stále ještě jsem cítila tu silnou bolest. Ve vodě okamžitě zmizela. Voda měla pod 4 °C, vzduch pár stupňů pod nulou. Myslela jsem si, že až se zahřeju, bolest se vrátí, ale ozvala se až po dvaceti hodinách a v mnohem mírnější podobě. Ledová voda je silnější analgetikum než morfin! Ale je potřeba být na ni zvyklý. Jak já byla vděčná za to, že jsem se začala otužovat dávno před tím, než jsem poznala tuhle bolest!

Během týdne od odstranění sádry (březen 2017) jsem dokázala dělat malé krůčky bez berlí. Po měsíci jsem chodila svižně a občas popoběhla. V květnu jsem uběhla maraton. V létě 132 kilometrů na 24hodinovce. Na podzim 136 kilometrů na 24hodinovce. Pomalu se vracím do formy. Rehabilituji. Berle sice už nemám, jak mi předpovídal pan doktor, ale titan v noze stále. A ten mi vyndá podle predikce v květnu 2018.

Jsem přesvědčená, že právě otužování má největší podíl na tak rychlé regeneraci. Takže mé doporučení zní: Navykněte si na studenou vodu a využívejte její léčivé síly po každém dlouhém běhu!