Článek
Před maratonem.
Nejdu přeci do boje, doufám.
Po maratonu.
Když si vzpomenu na svůj první maratón, stále ještě prožívám ty pocity štěstí, ten nabíjející pocit, že se vznáším. Když proběhnete cílem, chcete běžet dál. Ale dál už vám jen dávají medaili na krk a alobal kolem ramen. A tak si užíváte tu směsici pocitů, která by se nevešla ani do toho největšího tlakového hrnce, neboť by jistojistě pod tou náloží emocí vybouchnul.
Poprvé za pět
Vyjádřit slovy ten neuvěřitelný zážitek a popsat trať je vlastně téměř nemožné. Tak snad alespoň pár postřehů z mého prvního pětihodinového běhu. Vida, další poprvé. Ale v případě tohoto závodu bych u pěti hodin nerada zůstávala. Příště poprvé pod pět!
V pátek odpoledne vyrážíte směr Dolní Lomná na závod, o kterém víte, že je v horách, je tam převýšení, je to v terénu a musíte mít na cestu minimálně půl litr vody. Ještě vyřešit to pití. S batohem přeci nepoběžím. S ledvinkou bych si připadala jako s koltem u pasu, vstříc boji. A já nejdu do boje, doufám.
Nakonec kupuji dvě lahvičky po čtvrt litru. Nasazují se na rukavičky, které se nasadí na tlapičky, takže kdybyste měli pocit, že následující den posílíte v kopcích pouze nohy, nezoufejte. Ruce budou mít také malé závažíčko.
Do ubytování přijíždíme v krásných 22:30. V pokojíku se sotva otočíte, ale to nevadí. Hlavně, že se člověk vyspí. Za zdí je koupelna a přímo za hlavou kohoutky s vodou, které statečně zastávají funkci budíku s opakováním tak častým, jak často si přítomné osoby myjí ruce, zuby, nohy, cokoli. Nevadí, hlavně, že nic nekape na hlavu.
Vedle hlavy něco hryže. Nevadí, hlavně, že to nekouše mě. Vyhodíte za dveře odpadkový koš s naivní představou, že myš v něm byla ukrytá, a spíte zbylých pět hodin. Ve tři čtvrtě na sedm hlasitý budík z mobilu, nikoli z kohoutku. Už??? Studená sprcha, snídaně vlastní výroby, rychlé oblíkání, zkulturnění a vzhůru na start.
Kašpar, nebo kašpárek?!
Před startem se nekoná nic zajímavého. Vyzvedávám startovní číslo, čip, nechávám se přejmenovat z Kašpárkové na Kašparovou. Prosím o výměnu kšiltovky z červené na fialkovou, přezouvám boty, navlékám rukavičky s kouzelnými drinky a už stojím na startu spolu s dalšími pěti sty startujícími. Před startem zácpa. Nevadí, není kam spěchat, beztak startujeme do kopce.
Lepší startovat zezadu, nebudete deprimovaní, že vás na začátku předbíhá tolik běžců nebo chodících hůlkařů. Naopak budete posíleni, že dokážete tak krásně běžet i do kopce. A když přeskočíme nějakých 40 kilometrů, při doběhu do cíle a soupeření se spoluběžkyní budete mít reálný čistý čas nižší, startovali jste přeci zezadu. Ano, musí platit ta podmínka, že spoluběžkyně se prodrala startem dříve než vy.
Máme hole v ruce!
Hole! Proč má každý druhý hole? Je to závod běžecký, nebo chodecký? Po dalších pár kilometrech pochopíte, že ty kopce se opravdu běžet nedají. Ty se jednoduše jdou. Mnohem lépe, máte-li hole. Když je nemáte, tak sice máte volné ruce, ale chodiči vás předcházejí.
Ještě že je to závod běžecký a po prvním stoupání je krásná polorovinka a seběh dolů jak po černé sjezdovce. Tu bych v obráceném směru opravdu běžet nechtěla. Ha, ha, samozřejmě jsme ji běželi i nahoru jako závěrečný kopeček.
Suma sumárum pět hodin na trati. Úžasných pět hodin, skvěle strávený čas, kdy jsem nepromarnila ani minutku. Kdy jindy než při maratonu má člověk čas sám pro sebe? Žádný mobil, žádný počítač, žádní přátelé ani příbuzní (omlouvám se rodičům i kamarádům, mám vás ráda a jsem s vámi ráda, opravdu). Prostě jen vy, vaše myšlenky a vaše síla.
Cíl jsem prolétla rychle. Posledních šest kilometrů vedlo z kopce a já se dobila takovou energií, že na fotkách před a po byste stěží hledali deset rozdílů.
