Článek
Bolavý meniskus na rok přerušil její kariéru, horečka zase zmařila její šance na olympijských hrách v Mexiku 1968.
Drama se odehrávalo i před aténským šampionátem. Tři týdny před startem jí poklesla klenba na pravé noze. Jen pár dní před odletem navíc prochladla a znovu se přihlásila horečka.
Alexander Bínovský, lékař československé výpravy, však vlil mladé ženě optimismus do žil. „Jeho optimismus byl opravdu nakažlivý," vzpomínala později. „Do Řecka mě vzali na jeho doporučení."
Zdravotní trable však nebraly konce
Po prvním nedělním tempovém tréninku na tartanové dráze, kterou do té doby nikdy neokusila, ji chytla křeč a upadla. Doktor Bínovský nedovolil, aby se postavila. Hrozilo přetržení achilovky. Lékař nařídil absolutní klid.
V úterý zkusila Jehličková dvě kola na trávě, ve středu dal Bínovský souhlas ke startu v rozběhu.
| S atletikou ve Spartaku Hradec začala v roce 1959. Až do roku 1964 startovala za ligové družstvo žen. |
| Starty na OH, ME: OH 1968 (800 m semifinále), ME 1969 (vyhrála 1500 m ve světovém rekordu 4:10,7), OH 1972 (1500 m semifinále v československém rekordu 4:08,4), ME 1971( 1500 m sedmá) |
| Osmkrát vytvořila národní rekord: 800 m z 2:06,8 na 2:04,7, 1500 m ze 4:20,1 na 4:08,4 |
| Desetkrát se stala mistryní republiky: 4krát na 800 m (1966, 1968, 1969, 1971), 3krát na 1500 m (1969, 1971, 1972), jednou v krosu (1964), 2krát na 4x400 m (1971, 1972). Mistrovské tituly ČR (3): 800 m (1971, 1972), 4x400 m (1972) |
V pátek přišlo první malé vítězství, do finále se Jehličková kvalifikovala ze šestého místa ve druhém rozběhu. V tom prvním ji jiná československá atletka Milka Přivřelová připravila o národní rekord. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se Jehličková mohla ve finále prosadit proti tehdejším favoritkám Pigniové, Gommersové či Braginové.
O 24 hodin později stálo na startu patnáctistovky dvanáct finalistek – nejlepších mílařek Evropy. A právě ony vyrazily jako by snad měly běžet jen dvě stě metrů. Dvě československé reprezentantky měly už po úvodní stovce dvacet metrů ztrátu, po prvním kole narostla na dvojnásobek.
Atak světového rekordu
„Zdálo se mi, že běžím rychle a najednou taková propast," vzpomínala pozdější vítězka. „Pomyslela jsem si: tak to je konec. O mezičasech jsem nevěděla nic, objevily se až po dvou kolech. V ten moment jsem zjistila, že běžím o deset vteřin rychleji než při svém národním rekordu a skupinka na čele atakuje světový rekord."
Jehličková si uvědomila, že ztrátu musí smazat dřív, než bude zbývat posledních tři sta metrů do cíle. „Bez problémů jsem přidala, to mě povzbudilo," zavzpomínala ještě. „Když zvonili do posledního kola, byla jsem jedenáctá. Po dalších padesáti metrech už jsem ale běžela na sedmém místě a poprvé jsem vnímala diváky."
To vstávali ze sedadel. Aby ne. Vždyť Jehličková byla sto padesát metrů před cílem už třetí a dál letěla jako kometa. „Na začátku cílové rovinky jsem předstihla Holanďanku Marii Gommersovou, do cíle chybělo osmdesát metrů."
Já, děvče z Hořic
Jehličková se cítila výborně, uvědomila si ale, že k cílové pásce je blizoučko. „Když jsem se dostala na úroveň Italky Pigniové, myslela jsem, že přidá. Nepřidala a byla jsem první. Já. Děvče z Hořic."
Československá šampiónka si poté šla pro své věci, Pigniová ji omylem stoupla na palec u nohy. První kroky po největším úspěchu kariéry tak opět vedly k lékaři.
Ani po aténském triumfu však Jehličkovou smůla neopustila. Dva týdny před evropským šampionátem 1971 vrazila v jednom bratislavském internátě do skleněných dveří – rány na rukou a na nohou jí zašili třiceti stehy. Potom se znovu ozvala bolavá klenba nohy.
Sotva však skončila s běháním, skončily i nemoci a zranění.
