Hlavní obsah

Riskovala život pro slib, který dala rodičům. Přesto nepovolila, vyhrála

Praha

Rodinné vzpomínky jsou jedny z nejsilnějších v našem životě. Výjimkou není ani Chantal Beaudinová. Loni ji bylo šestačtyřicet let, což byl věk, ve kterém zemřela její matka na rakovinu plic před čtyřiadvaceti lety. Dcera chtěla provést něco speciálního na její památku. Rozhodla se pro běhání, protože čtyři roky už běhá. Dala slib - 12 závodů uběhne za jeden rok. Každý měsíc jeden.

Foto: Profimedia.cz

Ilustrační foto.

Článek

Během tréninků Kanaďanka získala kondici, ale především našla v běhání vášeň. Proto se rozhodla, že každý měsíc zaběhne jeden závod. Start v lednu 2015, konec v prosinci 2015.

Jako první přišla registrace na Disney World Marathon. To byl první zářez z jejího tuctu. Měla radost, že začala psát příběh, který si předsevzala, jenže osud ji připravil do cesty překážku a bolest. Když se vrátila do Ottawy, za pár týdnů ji zemřel otec. Srdeční selhání, bojoval, ale prohrál.

Smutek. Co dále?

Prázdno, smutek, vášeň pro běhání byla téměř pohřbena. Beaudinová ale povstala, nepoběží jen za mámu, ale za oba rodiče. Příběh, který má ještě pevnější pouto.

Běhání se pro ní stalo prostředkem, jak překonat bolest. I přes zimu v Ottawě si zaběhla třicet kilometrů. Pokračoval březen, duben, v květnu útočila na svůj nejlepší maratónský čas.

Jak plynuly měsíce v kalendáři, narůstaly kilometry závodů, kterých se zúčastnila. Brzy se ocitla na startovní čáře ultramaratónu Niagara 50. „Byl to snad nejkrásnější závod, který jsem kdy běžela," citoval běžkyni server ottawacitizen.com.

Přes léto absolvovala kratší distance, splnila letní běžecký plán a připravovala se na Chicago Marathon v říjnu. Byla tři závody od cíle. „Byla jsem natěšená a nervózní zároveň, pak se to ale stalo. Probudila jsem se dezorientovaná, byla jsem v lékařském stanu pokrytá ledem. Měla jsem horečku přes 40 stupňů, byla jsem dehydratovaná. Zhroutila jsem se kilometr před cílem, nic jsem si nepamatovala," prozradila nečekaný stav.

Mysl chtěla, tělo ne

Stav vyděšení. Byla pár minut od oslav, že uspěla, dosáhla dalšího cíle, ale v sekundě bylo vše jinak. Ocitla se na nemocničním lůžku. „Moje mysl žila, ale tělo ne. Ten poslední kilometr mě bude navždy pronásledovat."

Co teď, co její poslání, které dala svým rodičům? Strach? Ano? Přesto za tři týdny šla dále, doběhla Hamilton Marathon. Běžela na počest rodičů, ale tento závod byl hlavně pro ni. Hlava musela překročit bludný kořen pochybností, strachu.

Poslední závod v prosinci už zvládla, dosáhla svého cíle - 12 závodů ve 12 měsících. Šest měst, dvě země, čtyři maratóny, ultramaratón, čtyři páry běžeckých bot a bezpočet hodin tréninku. „To vše s podporou rodiny, přátel a běžecké komunity v Ottawě. Tlačila jsem na sebe tvrdě, jak to jen šlo, abych dostála svému slibu. Chtěla jsem svým rodičům ukázat, že běh mě drží naživu, jsem zdravá a plná radosti. Štěstí je to, co by mi rodiče přáli."

Reklama

Související témata: