Rubriky:

Běžkyně sobě

Boston je nejvíc! Nejstarší maraton světa očima přímé účastnice

28. dubna 2018 07:44 - Praha

Zvoní budík, je šest ráno a já poprvé vykouknu z okna svého Airbnb. Dnes je můj velký den, 16. duben 2018, Den patriotů a v Bostonu se běží 122. ročník maratonu. A já budu u toho! Pohled z okna mne ovšem pranic netěší. Předpověď, kterou sleduju už týden, vychází dokonale. Aktuálně 4 °C, vytrvalý déšť a vítr o síle 13 m/s. Ano, už týden se na tenhle pohled připravuju, ale přesto mi to trochu vezme náladu. Proč to musí být tak těžké? Proč nemohu běžet závod, aniž bych musela bojovat s extrémními podmínkami? Já chudinka. Ale překonávám negativní myšlenky, protože nemůžu běžet 42 kilometrů a ještě se u toho litovat. Takhle to prostě je a musím se s tím vyrovnat.

 

archiv autorky

Stačí si přidat Běhání na Seznam.cz a neuteče vám žádný zajímavý článek.
Přidat na Seznam.cz

Bostonský maraton je kvalifikační závod. Splnit limit se mi podařilo v září 2016 v Berlíně, což mi dalo možnost přihlásit se na Boston 2018. V mezidobí jsem žádný jiný maraton neběžela. Vlastně jsem i docela váhala s přihlášením, přece jen to není levná záležitost a vím, že maratonský trénink na duben znamená hodně běhání hlavně v zimě za tmy. Poslední možný den se svěřím se svou váhavostí rodině a mé drahé dospělé děti i manžel mne jednoznačně podpoří. Tak jo, jdu do toho.

Vítězství z jiné planety: Nakonec Japonec všechny vyškolil

Od října trénuju celkem poctivě, Haruki Murakami to ve své knize nazývá „seriózní běhání". Vleze mi do toho jedna angina s antibiotiky a jedna opravdu hnusná chřipka bez antibiotik, jinak vše probíhá dobře. Bolí mne všechno, ale nic konkrétního, takže cajk. Mými nejvěrnějšími tréninkovými parťáky jsou mí dva bostonští teriéři Gaudí a Fargo (domácky Punťa s Alíkem). Pejskaři vědí, že tady je to poměrně ještě neobvyklé plemeno, vypadá trochu jako francouzský buldoček, ale na delších nohách a s nečekanými běžeckými schopnostmi. Zvládají se mnou v pohodě dvacetikilometrové vzdálenosti i více. Moc mne potěší, že v Bostonu je jich opravdu hodně, takový normální běžný městský čokl. Přes zimu běhám hlavně na cyklostezce podél Vltavy a kopečky moc nezařazuju. Chyba, já vím.

Na kafe a koblihu

Závod se běží v pondělí, já přiletím v pátek večer, po dlouhém letu padám do postele a probudím se ráno po deseti hodinách tvrdého spánku naprosto svěží. Problém s časovým posunem vyřešen, to je pozitivní. První cesta v Bostonu vede do expa, bydlím strategicky blízko. Normálně v Praze mne expo už moc nebaví, většinou vyzvednu číslo a mizím. Tady je to ale jinak. Jsou tu větší bezpečnostní opatření, kontrola tašek, pak si organizovaně vyzvedávám číslo a jsem odeslána dále, kde dostanu startovní balíček včetně trička, vstupenky na pasta party i afterparty po závodě.

Obě akce proběhly v centru Bostonu, a já jsem je z časových a klimatických důvodů vynechala, takže nemohu hodnotit. To už jsem v expu, které má opravdu co nabídnout. Všichni značkoví američtí výrobci bot tu mají své zastoupení a nabízejí speciální modely vyrobené právě pro bostonský maraton. Největší ohlas vzbuzuje Saucony, která se spojila s řetězcem Dunkin Donuts (ne náhodou obě firmy mají své sídlo v Bostonu) a vyrobila limitovanou edici bot Saucony Dunkin Kinvara 9, která cílí hlavně na ženy. Bohužel tak limitovanou, že byla vyprodána již v březnu v předprodeji a zde na expu mají pár zbylých pánských velikostí 15 a větších. Jsem trochu smutná, strašně se mi líbí, spojení běžeckých bot a koblih mi připadá naprosto v pořádku. Chtěla jsem si je fakt koupit, tak si na ně alespoň sáhnu. Myslím, že chlapci na stánku Saucony celé tři dny trvání expa nedělali nic jiného, než že vysvětlovali zklamaným běžkyním, jak moc limitovaná edice to byla. Jako malou útěchu nabízí alespoň kobliha a kafe.

Budete slintat! Chutnější boty jste ještě neviděli

V expu je k dispozici zdarma obrovské množství vzorků sportovní výživy, tyčinek, gelů, nápojů, jogurtů, čokolády, není potřeba utrácet žádné peníze. Kromě toho probíhají různě besedy a semináře s významnými osobnostmi vytrvalostního běhu, například Kathrin Switzer, první ženou oficiálně přihlášenou v roce 1967 do závodu, který byl do té doby výhradně mužskou záležitostí. Před rokem, v roce 2017, běžela Kathrin po 50 letech znovu. Obdivuhodná žena. Dalším výjimečným hostem je ultravytrvalec Scott Jurek, který představuje svou novou knihu na autogramiádě. Je na něj veliká fronta, takže nečekám, ale později toho samozřejmě lituju.

Dokumentární film

Součástí expa je také bostonská premiéra filmu Boston The Documentary (2017), na kterou jsem si koupila lístek už v předprodeji. Tento dokument mapuje dlouhou 122letou historii závodu od prvního ročníku, kterého se účastnilo 15 běžců, do současnosti se stabilním počtem 30 000 závodníků, přičemž 24 000 je vyhrazeno pro běžce s kvalifikací, zbylých 6 000 čísel je určeno pro charitativní běžce, kteří zaplatí několikanásobně vyšší startovné. Ve filmu vystupuje mnoho slavných běžeckých hrdinů a samozřejmě i mnoho těch neznámých. Je zde podrobně připomenuta tragická událost z roku 2013, kdy dva pomatení Čečenci odpálili v cílové rovince mezi diváky dvě bomby, na místě zemřeli tři lidé a přes 200 dalších bylo zraněno. Tato událost dala vzniknout sloganu Boston Strong (variace na termín Livestrong), který byl okamžitě zpopularizován a náležitě využit marketingově. Najdete ho v Bostonu všude. Celý dokument byl velmi emotivní, jedno oko nezůstalo suché. Po skončení přišel producent i režisér filmu, následovala diskuze a přání skvělého závodu všem běžcům. Byl to krásně strávený čas.

Film Den patriotů / Patriots Day ‒ útok na Boston Marathon v roce 2013

Zbytek soboty a v neděli se věnuju poznávání Bostonu, který jsem si hned zamilovala. Vlastně to není ani moc americké město, chodí se tu hodně pěšky a jezdí bezpečně metrem. Všude vládne skvělá atmosféra, několikrát se mi stane, že se mě v metru lidé ptají, jestli běžím a pak mne mermomocí pouští sednout. S chozením to zase tolik nepřeháním, v neděli je totiž docela hnusně, teploty kolem nuly a sněhovo-dešťová plískanice, takže se brzo odeberu domů. Večer přilétá brácha, který trvale žije na západním pobřeží, zítra mne podpoří a ve středu spolu odletíme zpět do Česka.

A je to tady, den D

Vyrážím ze svého dočasného domova v sedm ráno. Už tady začíná moje cesta ke startovní bráně, která se pro mne otevře v 10:50. Startuje se ve čtyřech vlnách, které byly přiřazeny podle reálných kvalifikačních časů. To se mi líbí, každý je tam, kde má být. Moje je ta třetí, modrá vlna s modrým startovním číslem. Nejprve musím do cíle na Boylston Street (v centru Bostonu), kde jsou úschovny věcí. Tam se musím zbavit všeho náhradního oblečení, které si pak v cíli vyzvednu. Na stanici metra v blízkosti cíle se před deštěm schovávají stovky maratonců, všichni se balí do igelitů. Pláštěnky a pytlíky na nohy mi připomenou branná cvičení v 80. letech. Ještěže tu plynovou masku velikosti 3 tentokrát nemusím mít. Po odevzdání věcí musí všichni pěšky do blízkého parku, kde parkují stovky žlutých školních autobusů, které nás odvážejí na místo startu. Připomíná to trochu pochod smrti. Pytlíky na nohou vydrží pouhých 100 metrů. Od této chvíle budu mít prostě boty promočené jako hnůj. V autobuse, do kterého nasedám v 8:30, je krásně teplo a panuje skvělá nálada.

Vezou nás do Hopkintonu na start. Cesta trvá asi hodinu. Dávám se do řeči se sympatickým veteránem v kategorii 60+. Projevuju své obavy z počasí, jen se směje a říká, že v Bostonu běžel osmkrát a bylo to osm různých druhů počasí. A prý vloni bylo vedro, skoro 90 stupňů Fahrenheita a to už by prý nechtěl. Sice nevím, kolik to je, ale věřím mu. Vypadá, že ví, o čem mluví.

Zima, bahno, mokro

V 9:30 vylézáme z autobusu v „athletes village". Zní to skoro jako „olympic village", ale ve skutečnosti mi to tu připadá spíš jako v uprchlickém táboře v Calais nebo jako na technoparty, když se nevyvede počasí. Jsou to pozemky patřící místní střední škole, totálně zdupané od tisíců běžců, samé bahno. Všude se válí zanechané staré oblečení a boty od běžců, kteří už odstartovali. Tuto možnost jsem podcenila, většina běžců se převlékala do závodního na startu a vše, co tam zůstalo, bylo vypráno a použito na charitu. Ovšem když cestujete přes oceán pouze s kabinovým zavazadlem, těžko můžete mít s sebou oblečení na vyhození.

Jsou tu i venkovní stany. Je v nich taky zima, bláto a bordel, ale aspoň v nich neprší. Jsou tu i stánky s občerstvením, aspoň něco. A všude mraky dobrovolníků. Zvedají nám náladu, usmívají se, uklízejí po nás, a přitom je jim stejná zima a jsou stejně promočení jako my. Jsou hrozně fajn. Později si přečtu, že závodu se každoročně účastní 9 500 dobrovolníků, bez kterých by to opravdu nešlo. Díky!

Slavný zachránce chce dokončit závod, při kterém umírali lidé

Asi v 10.20 začínají vyvolávat modrou vlnu na start. Opouštím stan a začíná další pochod směrem ke startovní čáře. Počasí konstantní – déšť, zima, vítr, hnus, všichni se klepeme. Už se fakt těším, až se tělo rozpohybuje. V 10.50 se masa začíná hýbat a v 10:54 protínám startovní čáru. Trasa závodu vede přes šest měst, nebo spíše předměstí Bostonu, po silnici uzavřené pro automobily. Profil je proti dokonale rovinatým maratonům, které jsem měla možnost běžet (Praha, Berlín, Amsterdam) docela zvlněný. Prvních 10 kilometrů je více z kopce, pak asi do 25. kilometru houpavě po rovině, no a pak přijdou kopce. Druhá půlka je výrazně těžší než první. Po startu se mi běží docela špatně, tělo je úplně ztuhlé, plosky nohou jako by nebyly moje. Zhruba po pěti kilometrech se to trochu srovná, už mi není zima.

Zjišťuju, že běžím moc rychle, ale nedá se to moc zpomalit, jakoby mě moje tělo neposlouchalo a nenechalo se ovládat myslí. Při jiných maratonech to tak nemívám a celkem se mi daří zhruba držet rozumné tempo od začátku do konce, tady je to nějak jinak a cítím, že bude ještě zle. Tak ať to mám alespoň co nejrychleji za sebou. Diváci u trati jsou naprosto úžasní. Stojí tam dlouhé hodiny na dešti a dělají opravdu randál. Jsou všude, žádná hluchá místa. Kolem 20. kilometru mi spadne kšiltovka, nemám pomyšlení zastavit a zvedat ji, takže od té doby mi prší přímo do očí. Samotný déšť není tolik limitující jako vítr. Fouká od moře, takže celou trasu přímo proti. A postupně, jak se blížíme k oceánu, ještě zesiluje. Někdy jsou to takové poryvy, při kterých vrávorám a v jednu chvíli do sebe narážíme s drobnou Asiatkou. Obě se začneme smát, jak je to celé absurdní a říkáme si, že tohle není maraton ale nějaký survival race.

Pár vět k plánovanému a očekávanému času

Na rovinatém maratonu bych se pokoušela o čas 3:45. Aha, v Bostonu jsou kopce, takže 3:50. V den startu za aktuálních klimatických podmínek přehodnocuji na „přežít a dokončit se ctí". V průběhu závodu se rozhodnu, že to prostě bude pod čtyři hodiny.

Někdy kolem 26. kilometru začínají kopce a já už toho mám trošku dost. Na Newton Hill jde moje tempo do kopru a lepší už to nebude. Pomalu, ale jistě moje tělo přechází do survival módu a musím říct, že si toho z poslední třetiny závodu moc nepamatuju. Říká se, že špatné zážitky lidský mozek vytěsní, asi na tom něco bude. Pamatuju si ale Heartbreak Hill. To je tady taková kultovka. Není to žádný pořádný kopec, ale je na 33. kilometru. Diváci jsou tu úplně úžasní, připadám si jak závodník v puntíkatém dresu na Tour de France. No a pak už to nějak dobíhám, zrychlit se mi podaří až na posledním kilometru, když vidím cílovou bránu na Copley Square a dobíhám v čase 3:55:13.

Jak zjistit, že váš závodní cíl je reálný? Čtyři tratě ‒ čtyři návody

Pocity v cíli každého maratonu jsou nepopsatelné, je to ten hlavní důvod, proč to člověk dělá. Tady je to ale jiné, mnohem silnější. Uběhla jsem Bostonský maraton, to je něco jako Mecca pro muslimy. Ještě mi to úplně nedochází, stále leje a fučí, v cíli je hrozná zima. Dobrovolníci nás balí do pláštěnek, každou chvíli pro někoho posílají zdravotníky kvůli podchlazení.

Nějak to zvládnu, převleču se a spojím se s bráchou, odjíždíme do hotelu. Přichází obrovská euforie. Postupně se dozvídám, jaký to byl výjimečný ročník, nejpomalejší časy vítězů za posledních 42 let, nečekané vítězství japonského úředníka Juki Kawaučiho, Američanky Desiree a spoustu dalších informací. Následující dva dny mne čeká odpočinek, prohlídka města a cesta domů. Tohle byl rozhodně můj nejtěžší a nejkrásnější maraton.

Pár slov závěrem

Američané jsou velcí patrioti. Je to znát všude, v nekonečné obětavosti dobrovolníků, v obrovském nasazení diváků, kteří po celé trati doslova řvou a tlačí závodníky kupředu. Často jsem se tím nechala během závodu pohltit a neskutečně mi to pomohlo. Po celé trati byly připomínky tragického ročníku 2013, kterým odstartovala nová éra tohoto slavného závodu v duchu hesla Boston Strong. Já nejsem příliš velký vlastenec, v Čechách mám tenhle termín definovaný větou „Kdo neskáče není Čech" a děsí mne nárůst volebních preferencí extremistických stran. Snad se mýlím, nicméně přiznám se, že americký patriotismus mne dojímá. Byl to neskutečný zážitek, ze kterého budu ještě dlouho žít.

Milena Bartíková, Sport.cz

Zrušit


Časová osa: Běžkyně sobě

Filtr článků - Běžkyně sobě


Kalendář akcí

Kdykoliv květen červen červenec srpen září říjen listopad prosinec leden 2019 únor 2019 březen 2019 duben 2019 Všechny typy závodu Méně než 10 km 10km – půlmaraton Půlmaraton – maraton Více než maraton Všechny kraje Praha Jihočeský kraj Jihomoravský kraj Karlovarský kraj Královéhradecký kraj Liberecký kraj Moravskoslezský kraj Olomoucký kraj Pardubický kraj Plzeňský kraj Středočeský kraj Ústecký kraj Kraj Vysočina Zlínský kraj
Nenalezena žádná událost
-

Místo startu:

Mapa

Čas startu:

Startovné:

Tratě:

Poznámka:

Oficiální stránky

Další akce