Rubriky:

Ladíme

Nevidí, přesto je šampiónkou. Má druhé oči

14. června 2015 08:59 - Praha

Nevidí, ale v běhu jí to nebrání. Zrakově postižená běžkyně Miroslava Sedláčková za pomoci traséra Michala Procházky ovládla na Světových hrách IBSA v Soulu osmistovku i běh na 1500 metrů v kategorii T11. Sedmatřicetiletá běžkyně si práci se svým trasérem pochvaluje. Co to ale znamená být traserém?

 

Facebook: Mirka Sedláčková a Michal Procházka

Stačí si přidat Běhání na Seznam.cz a neuteče vám žádný zajímavý článek.
Přidat na Seznam.cz

"Pokud jde o běžeckou atletickou kategorii T11 (tj. zcela nebo téměř nevidomí, dle pravidel musí mít zakryté oči „klapkami" a tudíž se neobejdou bez traséra), trasér je očima závodníka, který musí trasérovi naprosto důvěřovat. Úkolů je tak celá řada," říká Michal Procházka.

Povídejte...

Trasér musí sám velmi dobře zvládat běh a ideálně ještě být schopný v dané rychlosti udílet i pokyny, byť třeba jen krátké. Já osobně se většinou snažím spíš povzbuzovat, případně říkat, co se děje na trati, jak si vedeme. To, co se týká běhu samotného (např. předbíhání nebo zatáčky) zvládne Mirka pochytit z řeči těla. Jelikož trasér běží vedle (nesmí se vzdálit na více než půl metru), a v našem případě i zvnějšku, musím také dobře odhadovat, aby si třeba Mirka nešlápla na mantinel. V zatáčkách se snažím být o půl kroku před ní, tím jí pohybem ukazuju poloměr. Naopak v cíli musí být trasér dle pravidel až za závodníkem. Pokud toto nedodrží, přichází nekompromisní diskvalifikace.

Co je nejtěžší?

Běžecky, a tedy fyzicky, to pro mě není tak náročné – přeci jen je Mirka holka. Musím se ale koncentrovat plně na to, že vedu člověka, který nevidí a běží na hranici svých možností. Nejtěžší je proto asi správně odhadnout tempa: Ve sprintech je to samozřejmě jedno, tam se běží naplno, ale už čtvrtka je těžší, nemluvě o delších tratích. Odhadněte, jak se cítí někdo druhý, jak rychle může v danou chvíli běžet. Potřebuje popohnat, nebo ho mám spíš brzdit, aby v závěru „nevytuhl"? To jsou otázky, které člověk neustále rozmýšlí a přitom na ně mnohdy nezná odpověď ani samotný závodník.

Jak jste se vlastně stal trasérem?

Štěstí přeje připraveným. Byl jsem závodník na republikové úrovni bez ambicí pro velké světové soutěže. Tehdejší trenér s Mirkou si mě v březnu 2008 vyhlédli. Po velkém týdenním váhání, protože na mě Mirka hned vybalila, že pojede na paralympiádu do Pekingu a po jejím naléhání, jsem svolil, že to zkusím. Zkouším to už sedm let. (smích)

Musel jste se dlouho učit vést nevidomého člověka?

Bylo to až nečekaně hladké. Nebavil jsem se o tom s jinými traséry, ale nám fakt základní souhra trvala pár tréninků, tak nevím, jestli je to tak snadné, nebo jsme měli štěstí, že jsme si prostě sedli. Spíš bych řekl to druhé, protože stejně je to pokaždé nutné provádět znovu a znovu. A zvlášť když ubývají síly Mirce (a stalo se, že bohužel i mně). Souhra se rozhodí velmi snadno, pak se pereme a je z toho průšvih – ale na velké soutěži se nám to obvykle docela daří.

Jaký je váš největší úspěch?

Bavil jsem se o tom s Mirkou a asi nejvíc stavíme zlato na mistrovství světa v Christchurchi 2011. Jednak to byl první velký titul, společně i pro Mirku, a proti těm ostatním v největší konkurenci.

Je to jiné než vyhrát v sólo závodě?

Zrovna jsme se o tom tady s Mirkou bavili. Právě na Novém Zélandu po vítězství na osmistovce jsem v cíli slavil tak, že to překvapilo i ji, ale příjemně. Opravdu mám ten doběh nesmazatelně vrytý do paměti, slovy to popsat ani nedovedu. A rozdíl vidím právě v tom, že jde o týmový výkon: když to pokazím, pokazím to oběma, což se zatím nikdy při zásadní soutěži nestalo. Společná radost je prostě větší, než když člověk něco dokáže sám. Kdo někdy hrál týmový sport, ví.

Jak moc jsou ti dva lidé spolu propojeni? Musí to být velké souznění?

To je přesná otázka, zvlášť ta druhá. Souznění musí být velké, je to základ celého úspěchu. Souhra našeho běhu musí být taková, aby Mirka běžela co nejefektivněji. A jelikož spolu trávíme spoustu času i mimo dráhu, nešlo by to bez toho, abychom si rozuměli i lidsky. Jsme opravdu dobří kamarádi, jako bratr a sestra. Jsem si skoro jistý, že mluvím za oba.

Kolik času máte na společný trénink?

To je pochopitelně oříšek, oba pracujeme, takže klíčem je najít si čas na společný trénink. Teď před Soulem to bylo jen dvakrát týdně, což je opravdu málo, a o to víc si toho úspěchu tady ceníme. Něco zvládne Mirka sama, třeba posilovnu nebo bazén, s klusáním pomůžou další běžečtí kamarádi nebo kamarádky.

Máte nějakou kuriózní příhodu?

Jako první mě napadlo, že nám naše spojení – obyčejná svázaná prádelní guma, jindy spolehlivá pomůcka – vyklouzlo v cílové rovince na čtyřstovce z ruky. Sice to bylo v španělské Malaze, ale naštěstí to nebyl zásadní závod. Ale doběhli a ani nebyli diskvalifikováni. Další kupa věcí nás potkala při závodění se „zdravými", tomu se totiž kvůli chybějící domácí konkurenci nevidomých nevyhneme. A holky mnohdy nepochopí, že když nás předběhnou, nemůžou se rychle zařadit těsně před nás (jakkoli je kvůli naší šíři chápu). Takhle nám to udělala jedna holčina v Pardubicích, já do ní instinktivně strčil – běžná věc při osmistovce – jenže jsem tím rozhodil naši souhru s Mirkou. Ta se proběhla snad tři kroky po mantinelu a jako zázrakem si nezvrtnula kotník.

Co ještě plánujete?

Mirka určitě sní ještě o paralympiádě v Riu a už před delším časem se vyjádřila, že s nikým jiným než se mnou o další velké atletické závody usilovat nehodlá – což mě těší, ale i zavazuje. Kdyby řekl jeden z nás dvou ne, druhý nebude chodit a přemlouvat. Pokud ale budeme pokračovat, má to řadu podmínek. Zaprvé musíme být zdraví, což není samozřejmost. Mirka si před rokem vážně zranila ruku a navíc už oba nejsme nejmladší. Musí nám to taky umožňovat naše práce, musíme chtít do toho investovat čas nejen na trénink, ale třeba i na shánění nějakých těch financí. A v neposlední máme i další závazky, Mirka teď například mluvila o rekonstrukci svého domu. Já zase nemůžu nezmínit přítelkyni, na kterou se snažím při svém náročném koníčku brát ohledy. Ale abych skončil pozitivně, doufám, že nebudeme ještě končit a že ještě rok to naše nejbližší okolí vydrží. Snad jsme jim teď aspoň trochu ukázali, že těch pár dní bez nás za to stojí.

Markéta Lyachová, Sport.cz

Zrušit


Časová osa: Ladíme

Filtr článků - Ladíme


Kalendář akcí

Kdykoliv prosinec leden 2018 únor 2018 březen 2018 duben 2018 květen 2018 červen 2018 červenec 2018 srpen 2018 září 2018 říjen 2018 listopad 2018 Všechny typy závodu Méně než 10 km 10km – půlmaraton Půlmaraton – maraton Více než maraton Všechny kraje Praha Jihočeský kraj Jihomoravský kraj Karlovarský kraj Královéhradecký kraj Liberecký kraj Moravskoslezský kraj Olomoucký kraj Pardubický kraj Plzeňský kraj Středočeský kraj Ústecký kraj Kraj Vysočina Zlínský kraj
Nenalezena žádná událost
-

Místo startu:

Mapa

Čas startu:

Startovné:

Tratě:

Poznámka:

Oficiální stránky

Další akce