Článek
Bylo mi dvacet a byla jsem atletka, můj první manžel (tehdy ještě přítel) byl v širší reprezentaci. Dokud jsme se potkávali na stadiónu, byli jsme samá legrácka.
Problém nastal v momentě, kdy jsme opustili jeho brány a nabrali směr les k deseti až patnáctikilometrovému výběhu. Důvod je celkem prozaický – každý jsme měli jiné tempo a oba jsme byli tak trochu naštvaní: já, že musím běžet moc rychle a on, že musí běžet o dost pomaleji.
Několikrát jsme vyzkoušeli tento rádoby kompromis a nakonec jsme od společného pobíhání po lese ustoupili. Pokud však mají partneři podobnou výkonnost, mohou si být oporou v období, kdy vás běhání tolik nebere, nebo přímo na trati, když vás přepadne náhlá krize a nohy odmítají poslušnost.
Pak ale nastává fáze 2. A tou je, světe div se, manželství
Ještě pořád jsou ale noví manželé poměrně časově flexibilní, dokážou sladit čas, případně vyrazit za běžeckými radostmi každý po vlastní ose. K nepříjemné výměně názorů může dojít snad jen v případě, že už se oba vidí na oblíbené trase, ale někdo doma musí počkat na pošťáka.
Čekáte na fázi 3? Tady je. Manželům se narodí vytoužený potomek. To je samozřejmě dobrá zpráva. Oba mají v tu chvíli práce až nad hlavu a běhání jde dočasně stranou. Rodina se však postupně sžívá dohromady a rodiče začínají napadat myšlenky na běhání.
Jenže kdo půjde a kdo bude hlídat? Maminka po celém dni s malým človíčkem nedočkavě vyhlíží, až táta přijde z práce. Potřebuje si odpočinout a nejlépe aktivně – během. Táta má ale stejný nápad: po celém dni v rachotě by si rád vyčistil hlavu v lese s maratonkami na noze.
Jasně, můžou se střídat – jeden den ona, druhý on. Plán je to dobrý, někdy se ale špatně realizuje. Miminko nemá svůj den a máma pak večer nemá na běhání ani pomyšlení. Jenže co dělat, když je zrovna na řadě?
Nebo obráceně. Táta měl v práci zatraceně pernou šichtu a večer je rád, že se svalí k televizi. Tady mohou nastat problémy, oba mají pocit, že by si očišťující a blahodárný běh zasloužili víc. Rada zní jednoduše, někdy je ale zatraceně těžké tuto jednoduchost uplatnit: tolerance, tolerance, tolerance.
Mluvte spolu, popisujte své pocity. A přece jen si určitá pravidla nastavte
Možná namítnete, že vše se dá vyřešit. Běhat se přece dá i s kočárkem. Jistě dá, vaše myšlenky však nemohou plynout kdesi ve vaší fantazii. Mozek nedokáže vypnout, protože před sebou tlačíte to nejcennější, co ve svém životě máte. Možná dáte vašemu tělu potřebnou dávku pohybu, abyste si mohli v klidu dopřát kachnu se zelím, hlavu ale ani na chvíli ze spárů zodpovědnosti neosvobodíte.
Ale nevzdávejte se, nakonec přece jen platí to otřepané: když se chce, všechno jde.
