Článek
Občas někoho uslyšíte při vyprávění zážitků ze závodu říkat: „... a pak jako kdybych narazil do zdi." Jako rybáři mají svoje vyprávěnky, tak je mají i běžci. Stačí jen trošičku přibarvit realitu a z jasného vítěze, div ne Keňana, se nečekaným úderem zlomyslné zdi stává mátožná postava sotva se šourající snad směrem k cíli, sama přesně neví. Opravdu máme něčemu takovému věřit?
Osobně jsem maratónskou zeď považoval za ptákovinu, kterou si někdo vymyslel proto, aby bylo vidět, jak tomu všemu rozumí. Nešlo mi to do hlavy. Já kolikrát narazil do zdi, ještě jsem se ani nedostal na start závodu! Nebo do ní vrážel třeba už na sedmém kilometru, když byla špatná konstelace hvězd. Vždyť kolik je faktorů, co dokáží ovlivnit nástup vyčerpání?
- předchozí trénink (byl vůbec nějaký?)
- současná kondice (můžu být nastydlý/nevyspalý, hned se mi poběží hůř)
- jídlo a pití před závodem (ano, po kysaném podmáslí se lépe utíká)
- jídlo a pití při závodě (dám si dvě piva a mám zdi hned čtyři, možná i s oknem)
- počasí a adekvátní oblečení (když se přehřeju, výkon jde dolů)
- motivace (čeká na 35. kilometru má žena, nebo daňový úředník?)
- pohlaví (nejen otázka má/nemá, ale také žena/muž; ženy jsou jak známo odolnější)
A to je jistě pouhý zlomek faktorů vstupujících do hry. Určitě vymyslíte dalších deset. A teď si položme otázku: Opravdu bychom my všichni, tak rozdílní běžci a běžkyně, měli na 35. kilometru vypadat stejně? Prý by za to mohlo být zodpovědné vyčerpání zásob glykogenu.
Na maratónskou zeď jsem se kdysi ptal jednoho z nejpovolanějších. Lékaře a vynikajícího běžce k tomu ‒ Pavla Kantorka, našeho prvního běžce v historii, který překonal hranici 2 hodin 20 minut na maratónské trati. „Je to blbost! A glykogen vyčerpáte už po 25 kilometrech, dělali jsme na to výzkum. Tím to úplně nebude."
Tim Noakes, jihoafrický univerzitní profesor a ultramaratónec má na to svou vlastní teorii „hlavního ředitele". Pro Noakse je central governor mozek, který všechno řídí. I naši maratónskou zeď. Do mozku přicházejí stimuly z receptorů a hlásí, že zásoby energie už nejsou, co bývaly. Mozek dává svalům příkaz, aby s ní šetřily, a některá svalová vlákna prostě vypíná, což sníží naši rychlost. Vyčerpání je pak podle této teorie vlastně pouze emoce spojená s tímto jevem. Takže my bychom v zásadě mohli běžet dál stejnou rychlostí, zdroje by tu ještě byly, ale mozek řekne Ne! a začne chránit sebe i celé tělo před dalším vyčerpáváním.
Mnoho běžců žádné zedníky po cestě nepotkává. Jedna zajímavá studie však ukázala, že vyčerpání přichází dříve u těch, kteří se ve svých myšlenkách věnují například pouze jedinému svalu, v němž cítí nějaký problém. Běžci, kteří pozorují svůj celkový stav, zabývají se výpočty či sledováním mezičasů a podobně, odkládají svou zeď na později či na neurčito.
Oproti tomu Roger Kerry, profesor University of Nottingham má jasnou a zdrcující odpověď: „Maratónská zeď je něco mezi skutečně existujícím a výplodem naší fantazie."
Na maratónskou zeď jsme se ptali i českých špičkových běžců či trenérů. Jak to vidí oni? Dozvíte se za týden.
