Článek
Radek Brunner, špičkový ultramaratónec: „Co je to maratónská zeď? To nevím, nevybavuju si, že bych do ní někdy narazil. A pokud ano, tak byla dost tenká a prostě jsem jí prorazil. Myslím, že tahle zeď existuje jen ve vyprávěních, která dělají z maratónu něco nadlidského a těžkého. Jasně, není to rodinná procházka parkem, ale pokud je natrénováno, tak žádná zeď není tak vysoká aby se nedala přelézt nebo přeskočit a jít si za svým cílem."
Štefan Krč, železný běhající důchodce: „Nemám s tím vlastní zkušenost. Může to souviset s přepáleným začátkem. A myslím, že je to dost i psychická záležitost. Dost se o tom mluví. Taky v plánech na maratón bývá nejdelší běh tak 30-32 km. Pak s únavou přichází i nedůvěra ve vlastní síly a hlava ‚vypne'. A narazí do zdi."
Petr Vabroušek, elitní triatlet: „Maratónská zeď je podle mých zkušeností především záležitostí psychiky. Postihuje maratónce stejně jako ultramaratónce nebo ironmany. Těch posledních pár kilometrů před cílem se všichni, kteří opravdu závodí naplno, už pohybují na hraně svých fyzických možností. V tomto okamžiku mohou nastat tři základní stavy. Běžíte si svým tempem sami nebo v davu a bez ohledu na soupeře se soustředíte na sebe a do cíle se dostanete zhruba podle předpokladů. Nebo závodíte s někým kolem sebe, případně s určitým časovým cílem. Pak za srovnatelných okolností (míra vyčerpání, dehydratace,...) hrozí dva výsledky. Když běžíte o něco rychleji, než jste doufali, nebo předbíháte svého hlavního soupeře, letí vám to najednou samo a energie se odněkud nečekaně vynoří. Když naopak začnete cítit, že svůj vysněný čas nedáte anebo vás právě dobíhá a předbíhá někdo, komu to nepřejete, náhle vám ztěžknou nohy a dojde vůle i energie. Zažil jsem oba stavy, a i když vím, že se to blíží a je to jen o hlavě, stejně je extrémně těžké, ne-li nemožné, tento stav zvládnout a do oné zdi nenarazit..."
Miloš Škorpil, ředitel Běžecké školy: „Než se člověk donutí zvednout zadek a poprvé vyběhnout, staví si zeď ze samých ‚co by, kdyby'. Pak vyběhne a zjistí: Ono to není až tak hrozné, když jsem to přežil, ono je to celkem fajn. A napadne ho si zkusit maratón. V té chvíli ho začne strašit ‚maratónská zeď' kolem 39. kilometru. Je ta zeď mýtus, nebo si ji vymysleli ti, co už ji prorazili, jako strašáka pro ty, co by je chtěli následovat? Je to mýtus. Nemusíte z něj mít obavu, když se na maratón připravíte odpovídajícím tréninkem a hned po startu nebudete dělat vodiče africkým běžcům či běžkyním!"
Michal Vítů, hlavní trenér PIM Running Clubu: "Osobně klišé jako maratónská zeď moc nemusím. Je ale fakt, že úplně každý z nás už nejméně jednu bouli na čele od nárazu měl. Jak moc bolí, závisí v první řadě na naší vehemenci tuto hříčku vytrvalostních běžců rozbít. Jinými slovy: Pokud se člověk pořádně rozběhne, nejlépe pak v takzvaném celoročním tempu, nemá ta chatrná zástěna nárok. Platí to samozřejmě i naopak. Vlastně si většinu zdí před sebe stavíme sami."
