Rubriky:

Ladíme

RUNNÍ KÁVA: O opravdu férovém boji

25. července 2016 07:00 - Kralupy nad Vltavou

Když jsem se roku 2012 připravoval na oběhnutí Islandu kolem dokola, jezdil jsem v podstatě každý víkend na závody do Německa. Večer po práci několik hodin v autě, pak v něm přespat, v sobotu se postavit na start nějakého maratónu a po doběhnutí posloupnost zopakovat. A v neděli po závodě zase domů, vyspat se a ráno do práce. Bavilo mě to. Člověk poznal pár zajímavých lidí, nová místa, osvěžil své jazykové znalosti. A ještě něco ‒ začal si víc uvědomovat, co pro něj běh vlastně znamená, proč to dělá a kam to celé směřuje.

 

Profimedia.cz

Stačí si přidat Běhání na Seznam.cz a neuteče vám žádný zajímavý článek.
Přidat na Seznam.cz

Jednu pozdně dubnovou neděli jsem se ocitl v Lipsku na maratónu. Přihlásil jsem se jako vodič. Zbylo na mě místo Zugläufera, jak tam tomu říkají, na čtyři hodiny a čtvrt. Nastavil jsem na hodinkách potřebné tempo a to si hlídal. Nebylo kam spěchat, tak to mám rád. Je čas vychutnat si krásy města a oživit některé dávné vzpomínky, které ještě zůstaly v paměti z dob studií.

Runní káva [čti „ranní káva"] je takovým seriálem volnějších úvah a zamyšlení, no zrovna takovým tím čtením k ranní kávě. Může to být čtení nenáročné i hloubavé přesně podle toho, jakou hloubku mu zrovna budete chtít přisoudit. Chutná nejlépe v houpacím křesle, s trochou mléka a skořice.

Od jisté doby s sebou beru červenou běžeckou čapku s rohy. Lidi mě pak na trati oslovují, poznávají a stávají se z nás staří známí. Teď zase. Zezadu se ke mně přiblížil vyšší chlápek asi v mém věku. Podle nápadně úsporného běžeckého stylu ho odhaduju na ultramaratónce. Koukne na mou epesní čapku a šibalsky zamrká. Dáváme se do řeči.

„Víš, já vlastně městské maratóny nemám rád," říká mi po chvíli Mirko (tak se ten Němec skutečně jmenuje). „Jsou tady mraky lidí, každý se žene jen za tím svým, každý závodí, jak kdyby ho kousla tarantule. Nemám to rád. Maratóny jsou o závodění. Mě víc sedí ultramaratóny, ty jsou o přátelství," vysvětluje mi svou teorii, která se až nápadně podobá mým vlastním zkušenostem. „No dobře," říkám mu, „tak proč jsi dneska tady?!" neodpouštím si čertovsky rýpavou otázku. „Tyhle maratóny mám jako trénink. Trénink a nutné zlo, abych mohl jezdit na ultra," dodává s vážnou tváří. Včera, v sobotu, byl tady nedaleko na jiném městském maratónu. Má prostě tréninkový víkend. Přesně jako já. Říkám mu to a oba se smějeme. Rozumíme si dokonale. Ne že by má němčina byla na goetheovské úrovni, ale mezi ultramaratónci se stává docela často, že si rozumějí.

„Maratóny jsou o závodění. Ultramaratóny jsou o přátelství." Mirko

Běžně se stává, že na trati závodu bojujeme s někým. Musím být lepší než Pepa nebo Karel! Musím to zaběhnout pod tři a půl hodiny! Musím uviset támhletoho nafoukance! Naše mysl má téměř neustále podivnou potřebu s někým nás srovnávat a podle toho řídit míru naší spokojenosti. Ponechme stranou psychologické úvahy o tom, že mnohdy odvíjíme naši hodnotu, naši cenu v očích nás samých od toho, jak nás vnímají druzí. U někoho to dochází až tak daleko, že klidně i podvádí ‒ jen proto, aby u ostatních získal nezasloužený obdiv. Protože jeho hodnota se neodvíjí od jeho skutečných výkonů, ale od názorů těch ostatních.

Když si řeknu, že prostě musím předběhnout támhle toho týpka, kolegu z práce, parťáka z tréninků, a pak ho skutečně předběhnu, co to vlastně znamená? Vůbec nic! Porovnávání nemá smysl. Ten druhý třeba zrovna dnes něco špatného snědl, je výrazně starší/mladší, má nějakou vrozenou vadu nebo včera daroval půl litru krve a za pár dnů mi to natře. Jediné porovnávání, které má doopravdy smysl, jediný opravdu férový souboj, který můžeme svést, je se sebou samým.

MŮŽE VÁS ZAJÍMAT: 5 tipů, jak přežít ultra

Překonat svou pohodlnost, svou lenost, nechuť a možná i nějakou tu objektivní příčinu... Já vím, že po jednom dvou kilometrech se mi to bude strašně líbit, ale překousnout to k té chvíli dá někdy strašně moc práce. Ty opravdové boje, epické bitvy se odehrávají uvnitř našich obýváků, na gauči, v našich hlavách. Na taková každodenní vítězství můžeme být po právu hrdí (i když i tam s tou hrdostí raději opatrně). Všechno ostatní je jen polní tráva, kouř z dohasínajícího ohně, který vítr rozfouká dřív, než stačíme odpoutat pohled od zapadajícího slunce.

Každý diplom a každá medaile jednou zapadají prachem. A zapomněním. Ta skutečná, největší vítězství si odnášíme někde hluboko uvnitř nás. Ta nám nikdo nevezme. Leda, že by nás navštívil takový ten strýček Alz..., Alza..., Alzhei..., Alkazátr? No, teď jsem to zapomněl!

Eee, kde jsme to byli? Jo, už vím. Ještě něco vám chci říct: Každý by si měl alespoň jednou v životě zkusit běžet nějaké ultra. Sáhnout si někam hluboko, až téměř ke dnu. Zapomenout na všechny a všechno kolem, soustředit se jen na tu svojí vlastní, soukromou bitvu s démonem myšlenky „vždyť to můžeš vzdát, můžeš se na to vykašlat hned teď". A vycházet z těchto bitev vítězně a začít alespoň trochu rozumět těm ultra-bláznům, kteří blábolí cosi o přátelství...

Buďte cool. Buďte ultra. Buďte zkrátka ultra-cool!

DALŠÍ PORCE KÁVY:
O sekané a rekordech 

René Kujan, Sport.cz

Zrušit


Časová osa: Ladíme

Filtr článků - Ladíme


Kalendář akcí

Kdykoliv prosinec leden 2018 únor 2018 březen 2018 duben 2018 květen 2018 červen 2018 červenec 2018 srpen 2018 září 2018 říjen 2018 listopad 2018 Všechny typy závodu Méně než 10 km 10km – půlmaraton Půlmaraton – maraton Více než maraton Všechny kraje Praha Jihočeský kraj Jihomoravský kraj Karlovarský kraj Královéhradecký kraj Liberecký kraj Moravskoslezský kraj Olomoucký kraj Pardubický kraj Plzeňský kraj Středočeský kraj Ústecký kraj Kraj Vysočina Zlínský kraj
Nenalezena žádná událost
-

Místo startu:

Mapa

Čas startu:

Startovné:

Tratě:

Poznámka:

Oficiální stránky

Další akce