Rubriky:

Ladíme

Běžecký burnout: Jak může vypadat dialog s různými částmi těla (2)

5. října 2017 12:31 - Praha

Jednou z příčin, které ve vás mohou pořádně přidusit běžecký ohýnek, jsou neduhy a zranění. Někdy jste z toho venku hned, jindy to trvá déle, nebo vám „cosi“ hází permanentně klacky pod nohy. Pardon, do ohně. A pořádně mokré. I takový oheň lze rozfoukat, jen se to neobejde bez pořádného vyčistění kamen a komína, a donesení pořádného dřeva. Tedy – dát nejdříve dohromady tělo a mysl, a teprve poté postavit trénink, často znovu a od základu, jinak to bude zase brzy čadit.

 

Profimedia.cz

Stačí si přidat Běhání na Seznam.cz a neuteče vám žádný zajímavý článek.
Přidat na Seznam.cz

Scéna 1: Běžecký desetiboj 2015 v německé Sommerdě, den druhý. Lůžko v chatce místního kempu.

Já: Ta stovka (14,75) na tu bídu docela vyšla. Na trojce (11:56) se dalo trápení trochu čekat, ale půlka (2:34) se taky povedla. Nad očekávání, i když ten trénink byl poslední dobou dosti děravý. Díííky za to! (Děkuji všem částem těla, že to se mnou vydržely. Zvláště těm extrémně bolavým, jež úpěnlivě prosím, ať vydrží ještě chvíli. Slibuju nevímco.)

Achilovka: Jo, sliby-chyby! Už pět let do tebe hustím, stopni to! Nebo to dělej aspoň jinak. Už toho mám akorát tak dost! Pereš do mě rázovky, ale až já se naprdnu...!

Běžecký burnout: Jak opět zapálit oheň (1)

Já: Já vím, promiň. Vím, že jsem té regeneraci moc nedala. Leze to do peněz, jejda jak já bych se válela v sauně nebo po masážích... No a špunti mne za posledních pár let taky vyspat nenechali. Já vím, vím, vím... odpusť mi to. Když ale já bez toho běhání nemůžu být...

Achilovka: Tak to tedy budeš muset. Moje trpělivost už přetekla!

Já: Hele, v kategorii jsem první, a celkově v top ten, dej mi ještě dva dny, ať ten desetiboj aspoň důstojně dokončíme. Dobře, pak si teda dám pauzu...

Achilovka: Zas kecáš!!! – Jo!!! Pořád od nás jen něco chceš, ale nic nám nedáváš!!! - překřikují se jeden přes druhého všechny bolavé svaly a taky koleno na druhé noze.

Já (snažím se chabě bránit): Vždyť víte, že kdybych neběhala, tak bych hrozně ztloustla... musím běhat. I když se mi kolikrát ani nechce. Fakt nechce, nechce, ale musím. Byla by ze mě koule a to by pro vás všechny bylo mnohem, mnohem horší! Musím, musím se hejbat, snad i na smrtelný posteli...

Achilovka: Tak dva dny, jo? Tobě nestačilo, jak jsem na sobě udělala tenkrát tu bouli – tos musela jít ještě tancovat a pak ještě běžet zimní běh na Blaník??? Půlmaratón přes ty kopce?

Já: Ale vyhrála jsem ho... (vzpomínám, jak mi na bedně potřásl ploutví opravdový blanický rytíř za první místo v kategorii, a asi páté celkem). – Byla to ode mne tenkrát kravina, odpusť, odpusť...

Ty už mne nes...! – ozvalo se odkudsi z útrob. Aha, střevo. – Ono asi lítat po lese neustále s hajzlpapírem asi taky nebude úplně normální, co??? (Přiznám se, že bez papíru ani ránu. Mnohdy i vícekrát a v lese mám zmapovaná svá místečka. Ve dny, kdy zrovna neběžím, je to ale v pohodě. Znamená to snad, že nemám běhat? Anebo že mne něco – či někdo, opravdu pěkně sejří?)

Střevo: A to jsem na tebe ještě hodnej. V závodě aspoň lítat nemusíš.

Já: Ale před startem třeba pětkrát...pravda, v závodě jakž takž. Ale ty nervy, stejně... (Vzpomínám na dvacetikilometrový závod po Krkonoších, kde mi jen o dvacet vteřin uteklo celkové prvenství, kdybych nemusela cestou dvakrát za stromečky.) – No dobře, měla bych si dát víc bacha, co a kdy sním. Jenže na klidné stolování, vybírání, nakupování a vaření „vhodných" potravin prostě není čas. Ani mne to nebaví... Soooorryyyy... (Vzpomněla jsem si na řadu menších i větších prohřešků, včetně toho, kdy jsme jako holky na základce zadržovaly tyhle přirozené potřeby, jen abychom tam nemusely chodit na ty odporně páchnoucí záchodky. Tedy ani se nedivím...)

TAK DOST! – ozvala se do té doby relativně klidná, ale notně pocuchaná nervová soustava. – Tobě jako nevadí, že se vzbouzíš ve dvě a do pěti nezabereš? (Jako zrovna teď, ach jo.) Jak pak má ta regenerace vypadat? Každá noc s takto mizerným spánkem je hřebíček do rakve a ty se tady ještě honíš po dráze?!

Já: Vím, vím – a hrozně mne to sejří, co bych dala za kvalitní spánek! Nespavost máme asi v genech - generace bab přede mnou to řešily prášky, ale tohle svinstvo já tedy rozhodně nepozřu.

Nervy: To ani nedělej, to ti schvaluju. Ale třeba jógu, bylinky...

Já: jóga mne nebaví, ani na to nemám čas. A bylinky jednou zaberou, jindy ne. Děcka jsou už větší, nebudí se tak jak mimina, ale stejně to nejde...

Nervy: Tak si pak radši pořídíš dvě kočky a natáhneš si je do postele. Aby tě budily, až se začnou – kočkovat. Vždyť je to noční tvor, to ty nejseš přece. Ani se tý achilce nedivím, že toho má plný zuby! (Zuby nejspíš taky chtěly něco namítnout, ale to už jsem raději usnula. Jen jsem všechny části těla i sama sebe přesvědčovala, že opravdu, tentokrát OPRAVDU si tu pauzu dám tak, jak bude potřeba. Jen když ten desetiboj dotáhnem...)

Desetiboj jsme tenkrát vítězně dotáhli (a na 6. místě „bez rozdílu vah"), díky pečlivému rozcvičování, regeneraci mezi starty, a nejspíš i energii poslané na dálku od jedné známé léčitelky... a opravdu jsem vydržela téměř dva měsíce bez běhání. Tak dlouho bez běhu jsem nevydržela ani v těhotenství. A že to bylo třikrát.

Scéna 2: O čtyři měsíce později. Od jízdy na kole přes nordic running opět k běhání a prvním závodům

Tedy přesněji, na první závody jsem si odskočila už dříve – bylo to mezistátní utkání atletů nad 35. Při vší opatrnosti – stometrový sprint a štafeta 4x100. Tak moc jsem se chtěla podívat do Salcburku, kde se narodil Mozart! Ostatně už jsem věděla sama i s fyzioterapeutkou, která se zabývá psychosomatikou, že už mne muselo něco sakra pořádně chytit za nohu, abych se zastavila a začala se věnovat jiným věcem. A taky sama sobě. Díky tomu jsem se tenkrát zase vrátila ke zpěvu, s postupným začleňováním dětí do školek a škol hledám a nacházím jiné stezky ve směřování životem, dovzdělávám se v nejrůznějších kursech a běhám si tak pro radost. S achilovkou jsem domluvená, že mi dá vědět, kdybych to v tréninku přehnala.

Scéna 3: Následující rok a zima v bílé stopě

Zdá se, že to funguje. Mám za sebou další úspěšný běžecký desetiboj, bez větších problémů a v celkovém pořadí jsem si o dvě příčky přilepšila. Týden na to jsem ale při osmistovce na lize šlápla na mantinel. Kotník. Naštěstí nic vážného, ale když už má můj trénink zase konkrétnější obrysy, práskla jsem sebou na hrubý asfalt a rozsekla si koleno. Prakticky každé dva měsíce pak něco. – K...drát, co se ksakru zase děje??? Vždyť běhám, tolik to nehrotím, zpívám, začínám vést dětské kroužky a baví mne to, cítím se lépe, úplněji, nejsem tak unavená a chronicky vyšťavená, i nechtěných pitstopů je méně, jediné, co mi vadí, je pár kilo navíc, co se na mne nalepila během té pauzy a nešla dolů, ani když jsem zase běhala. Tomu nerozumím. Proč, proč, proč???

– Nikdo neodpovídá. Všechny součásti mého těla jako by se odmítly bavit. Aby toho nebylo málo, blokne se mi ještě krk. Deset minut přemýšlím, zda se zvednu z postele, dalších deset minut – jak to udělám, a tak tři minuty mi to trvá. Vyseká mne z toho fyzioterapeut a trakční límec. Běhání mne přestává bavit. Všechny cesty jako by se protáhly, kopce narostly, vzdálenosti zvětšily. Na závody prakticky nelezu. Zajímavé – před pár lety jsem byla na kraji burnoutu - kdo prožil, tak ví. Únava, skoro apatie, pomalý rozjezd do všeho atd. Přestože jsem se z toho celkem dobře vyhrabala, teď mne totéž postihlo v běhání. – Vždyť už na tu regošku zase pečeš! Ozývá se odněkud „z davu".

Nervy: A spánek, spánek, taky ti to pořád nejde, co? – Potrava!!! Zaječely na mne trávicí trakt a jakýsi sbor všech těch součástek, co mají na starosti hormonální regulace. (...a pro mne chvílemi otrava. Mnohdy jsem se přistihla, že se donutím jít běhat jen pro to, abych mohla jíst, ale neztloustla. Ale o tréninku nemůže být ani řeč.) – Osmdesát procent úspěchu je ve žrádle, to bys jako doktorka měla vědět! – řve na mne celý sbor orgánů. Jako bych to nevěděla. Vždyť zase nejím tak nezdravě. No jo, občas ujedu...

– Tak si najdi jinej pohyb, jezdi na kole třeba! Ozve se odněkud.

Já: Jenže kolo mne nebaví. Plavání taky ne, určitě ne v bazénu. Moc těch aerobních aktivit, co by se dalo dělat, není... (Naštěstí byla zima milosrdná – nadělila spousty sněhu i k nám do středních Čech, a tak jsem se vrhla do bílé stopy a vydržela v ní celých šest týdnů. Mohlo to ještě chvíli vydržet, do bahnitých běžeckých stezek se mi nechtělo, ale svůj terapeutický účinek to tenkrát splnilo. Pomalu jsem se odrážela ode dna – zdálo se, že jsem vyčistila ohniště a vykřesala první jiskru...

Vanda Kadeřábková-Březinová, Sport.cz

Zrušit


Časová osa: Ladíme

Filtr článků - Ladíme


Kalendář akcí

Kdykoliv říjen listopad prosinec leden 2018 únor 2018 březen 2018 duben 2018 květen 2018 červen 2018 červenec 2018 srpen 2018 září 2018 Všechny typy závodu Méně než 10 km 10km – půlmaraton Půlmaraton – maraton Více než maraton Všechny kraje Praha Jihočeský kraj Jihomoravský kraj Karlovarský kraj Královéhradecký kraj Liberecký kraj Moravskoslezský kraj Olomoucký kraj Pardubický kraj Plzeňský kraj Středočeský kraj Ústecký kraj Kraj Vysočina Zlínský kraj
Nenalezena žádná událost
-

Místo startu:

Mapa

Čas startu:

Startovné:

Tratě:

Poznámka:

Oficiální stránky

Další akce