Článek
To jsem se tak byla proběhnout a potkám človíčka, který vede nedaleký atletický oddíl. S koncem roku budou vyhlašovat své nejlepší sportovce a mne požádal o něco, čemu se dříve říkalo „kulturní vložka". Klidně i s dětmi. No jo, ale s čím tam půjdeme? Navíc se musíme sakumprásk vejít do pěti minut. Klasikou na takovéto akci ovšem nejspíš nenadchneme a nic jiného neumím. Běželi jsme kousek spolu, pak se naše stezky rozdělily (s tím, že s námi určitě mohou počítat). Tak tedy přemýšlím, co dál. Nejpozději po kilometru mne políbila múza. Napíšeme si písničku naši! Ostatně i náš syn koketuje se skládáním – a tak rozhodnuto: já text, on melodii. Ať se ukáže! A pak už jen všechno nacvičit.
Žíznivá čára, to je naše Bára...nebo spíše Klára? Jak to jenom Klára dělá, že tak strašně rychle běhá, já funím jak sentinel, nestačím ti – tak se měj! To by šlo. Málem zakopnu o kořen: Stačí chvíle malá, vidím z Kláry záda... Tak nějak to odpovídá i tomu, když mi poslední dobou utíkají lidičky, jimž jsem dříve utíkala sama. Ale to přece nemusí nikdo vědět. Jde tu hlavně o ten běh a radost z něj, střídání běhu na pohodu i nesmiřitelný závod. Běžím lážo plážo – pojď taky, Blážo! Běhání je príma, nebude ti zima...a zhubneš! ...naskakují mi snad samy další verše o tom, jak je běhání skvělé. A jak rozběhat další lidičky, včetně způsobu interpretace. A zhubneš! – může některé z dětí vykřiknout. Jak se mi to mohlo stát? Kilák čtyři padesát! No jo, ale kam v té písni s tím? No, nějak se to poskládá. Text ostatně nevymýšlím poprvé. Jen to nezapomenout, než doběhnu domů. Tohoto veršíku by byla nejspíš škoda.
Atletika, to je věda – vtáhne tě a pokoj nedá. Endorfin a tep ti zvedá, běhá Viky, běhá Eda, zpomalit to už se nedá... rýsuje se pomalu, ale jistě refrén. Jen ho nějak ukončit. Atletická abeceda! Nebo mne napadne ještě něco jiného? Rozhodla jsem se nechat to uležet a během dalších dvou, tří výběhů jsem měla zbytek. A mlaďoch měl o čem přemýšlet – dát písničce takovou melodii, aby to vystihlo náladu běhání, ale nebylo to jako kolovrátek. Pohrát si s kontrasty – dur, moll, tak aby to děti uzpívaly a já uhrála na klavír. Refrén měl téměř hned, a tak už jsem do něj nemusela nic vymýšlet. Usnadnil mi práci, ale malinko zatopil při vymýšlení doprovodů.
Když už jsem byla tak kreativní, dala jsem melodii i slokám. Opět mi k nápadům stačilo jít si zaběhat, a zbytek dotvořit u klavíru. Začátek bude kánon, aspoň děti pocvičí dvojhlas. Klára valí z kopce dolů, nastavím jí asi nohu. Ne, ne, ne, to nedělej – přece víš, co je fair play! ... potřebné poučení i část další sloky je na světě. Samozřejmě si přijde na své synátor s fagotem a holky s flétnami. Jedna sloka totiž bude instrumentální! Jooo! Uběhnu další dva kilometry. Ještě to nějak ukončit. Refrén několikrát do ztracena, takové „mizendo" – jak trefně nazval podobný postup jeden z lektorů sbormistrovského kursu? Ne, to už tu mnohokrát bylo. Budeme stylovější. Prostě to v jednom místě utneme, bude dohrávat jen klavír a někdo z dětí zaujme pozici startéra i s pistolí. Připravte se – pozor – BUM! Už mám před očima, jak ti ostatní zkrátka jen předvedou parádní nízký start, z něhož se rozprchnou na všechny strany. Poklona vyřešena! A zrovna tak předem vidím, jak naše malé zpěvačky tentokrát nevystupují v tradičních tyrkysových sukénkách, nažehlených halenkách (a kluci v košilích s motýlkem), ale v atletickém tričku, černých elasťácích, a v běhacích botách. Jo, kdyby mne tak múza políbila častěji, tento způsob běhu zdá se mi poněkud šťastným.
Když teď zrovna někde neběžím, proháním packy na klavíru. Příprava vrcholí – před premiérou, jíž zcela klidně můžeme říkat „světová", cítím podobné stavy, jako před nějakým důležitým startem. Děti přišly během nácviku s dalšími nápady a je vidět, že je to tak baví mnohem více než vánoční koledy, které se ve sborech cvičí obvykle už od října. Takže, muzikantskou hantýrkou řečeno – pokud nespadne řemen, budou se již za několik dní atleti v regionu mít na co těšit.
Takže – běhejte krásně, skládejte básně a někde v lese, na cestičce, na závodě opět na běhanou!
