Článek
Maratón odstartoval v sobotu v nekřesťanských devět hodin ráno. Inu anglikáni. Já osobně přijíždím na start několik minut po odeznění startovního výstřelu. K mému velkému překvapení mi ještě bylo vydáno startovní číslo a byl jsem vpuštěn na trať. Jen díky té skutečnosti, že má závod velice štědrý časový limit devíti hodin a že se jej tedy účastní i lidé spíše chodící než běhající, jsem mohl sledovat ještě horkou stopu pohybu chtivých a po kopcích lačnících jedinců.
Sedmero sester surových
Závod se koná na jižním pobřeží staré dobré Anglie, dvě hodiny cesty z hlavního města. Start je zároveň i cílem. Zázemí je v základní škole v Eastbourne. Běží se na jeden okruh, který vás protáhne po hřebenech kopců i údolími s typicky anglickými vesničkami. Trasa vede také přes South Downs National Park.
Od dvaatřicátého kilometru se můžete těšit na pobřežní a mořské pohledy, které vám vydrží až do cíle. A právě v této pasáži na vás číhá sedmero neúprosných sester, jejichž stoupání vám dech nesebere, neboť jste jej ztratili už dávno předtím. I zarytí běžci musí volky nevolky přejít do chůze. Někteří jedinci prý v těchto úsecích činí čelem vzad a překonávají strmé stoupání pozadu, protože popředu již toho nejsou schopni.
Jen si, dudáku, hrej!
Beachy Head Marathon je jedním z největších off-roadových maratonů v Británii. Každoročně přiláká přes 1500 běžců z místních končin i ze zámoří. Na občerstvovacích stanicích naleznete kromě jiného i masové koláčky a mnohde si na nich můžete smlsnout za doprovodu živé hudby.
Hned po prvním stoupání osvěží vaši mysl dudák, jenž do své hry dává všechno, tak jako vy dáváte všechno do svého běhu. V cíli čeká to největší překvapení – občerstvení v pravém anglickém duchu. Fazole, klobásky, pečené brambory, kompot. Čaj, po anglickém způsobu s mlékem, káva... Dost pro všechny. I na nějaký ten nášup zbylo.
Překvapení!
Beachy Head byl mým druhým maratónem v Británii. A musím říci, že v ostrovním království není nouze o překvapení. Vždy vás dokáže něco vyvést z konceptu, vždy dokáže chybět něco, s čím člověk na oficiálních závodech tak nějak automaticky počítá.
Na New Forest Marathon mne zaskočila nepřítomnost oficiálně deklarovaného občerstvení v cíli. Vysvětlením byl hlad a žravost půlmaratónců, kteří odstartovali o mnoho dříve před maratónci, a tudíž byli v cíli také o mnoho dříve. Organizátoři zřejmě nebyli příliš zběhlí v kalkulacích porcí a jejich uvádění do souvztažnosti s počtem běžců.
Na Beachy Head Marathonu byla situace s propočty mnohem lepší. Snad i proto, že se závěrečné obžerství konalo v jídelně základní školy a místní kuchařinky dávaly při hodině počtů bedlivý pozor, ba dokonce se vyhnuly i známému Cimrmanovu stravovacímu paradoxu („Já to zapomněl vynásobit dvěma!").
Jedinou vadou na kráse se tak stala pouhá nepřítomnost kilometrovníků, tedy v tomto britském případě spíše mílovníků. Na celé trase nebylo ani památky po nějakém značení vzdálenosti. Běžci jako já si tak nemohli správně rozvrhnout síly a do cíle tak i přes svou vůli museli vběhnout plni optimismu, odhodlání a radostného očekávání dalších panoramatických mil. Dobře, možná si příště vezmu nějakou tu džípíesku nebo hodinky, no.
