Reprezentant z Plzně, který nepohrdne ledovcem ani bažinkou

Je to pevná součást mé přípravy. Kombinuji vytrvalostní i rychlostní nebo tempové tréninky na dráze. V současné době ale hodně času strávím na kolečkových lyžích, takže běh už u mě nemá bohužel takové zastoupení jako před lety, kdy jsem s lyžováním začínal.

Hodně mě limitovaly nohy, loni jsem měl totiž od června až do půlky listopadu zánět v achilovce, takže ačkoliv jsem běhat chtěl, moc to nešlo. Maximem pro mě byla účast na pětikilometrovém běhu Run Tour v Liberci. Ten jsem absolvoval i v předešlém ročníku, do přípravy se mi to krásně hodí.

Občas ano. Ale přiznám se, že víc než deset kilometrů jsem závodně neběžel nikdy. V minulosti to ale bylo jiné, dřív jsme celkově absolvovali více závodů, protože byly součástí lyžařských testů. To jsem byl ještě v juniorské kategorii a v té době jsem běhal opravdu dobře. Ale časem se od těchto testů zcela ustoupilo. Tehdy jsem patnáctku zaběhl za 4,12 minut, teď už za 4,5. Není to ostuda? I když pořád jsou tací, kteří to nedají ani takhle. Takže to asi nebude ještě tak zlé (smích).

Kdysi doma, ještě v juniorských letech, jsem zaběhl více než 30 kilometrů. Přesně to ale nevím, tehdy nebyly k ruce žádné GPS. Vím, že jsem pořád běžel a běžel, dokonce mi došlo cestou i pití, ale stejně jsem běžel dál. A co si pamatuji, docela jsem to mastil. Pro běžce by to možná byl lehký běh, ale na lyžaře to už bylo docela slušné tempo. V nízké rychlosti bych takovou vzdálenost dal asi i dneska, ale musel bych být na to připravený. Jen tak z ničeho nic dát 30 kilometrů? To bych si spíš ublížil (smích).

Ve sprintu jsem marný, stejně jako bych neuběhl maratón (smích). Takže pro mě je ideální něco mezi tím, od čtvrtky do patnáctky na dráze, nebo pak přespolní běhy na tři, pět nebo deset kilometrů. Je to navíc časově hodně podobné tomu, co pak jedeme v zimě, takže se to hodí. Dost často ale vnímám, že bych se mohl celkově v tempu brzdit. Kolikrát se při běhání úplně zapomenu a vypnu, najednou zjistím, že utíkám rychle a přitom jsem se chtěl původně jen trochu vyklusat.

Přiznám se, že mě teď nějak běhání moc nejde. Hlavně kvůli tomu poslednímu zranění, takový výpadek je prostě znát. Potřeboval bych toho totiž co nejvíce naběhat na jaře, aby pak bylo na čem stavět. Když takový objem chybí, tělo na takovou zátěž není zvyklé a pak pro mne běh nemá takovou lehkost a hravost, kterou bych chtěl.

Jak kdy. Společnost občas uvítám, ale dost často si užívám, když běžím sám. Něco jiného je to při jízdě na kolečkových lyžích. Tam i z důvodu bezpečnosti raději jezdím sám. Kdyby se na silnici něco stalo, není problém sjet do příkopu. Na kolečkových lyžích se totiž v podstatě nedá brzdit. Ale kdyby nás jelo několik, bylo by to horší. A stejně bychom si ani povídat nemohli. Mám to tak i v celkovém přístupu k tréninku. Někomu vyhovuje neustálá trenérova přítomnost. Já bych byl rád, kdyby mne jednou za čas zkoukl, řekl mi co a jak a pak bych si další týden mohl v klidu pracovat po svém.

Pro běhání mám raději chladnější počasí. Je vždy příjemnější se trochu přiobléct, než se pařit v létě a přitom už ze svršků nemáte co dál odhazovat. To máme s parťákem a kolegou Dušanem Kožíškem stejné. Ačkoliv třeba i při horším počasí makáme v tělocvičně, běžecké trenažéry obecně moc nevyužívám. Protože i když venku prší a na kolečkové lyže vyrazit nemůžu, běhat se dá a je to to poslední, co se v takové chvíli z tréninku vyřazuje. Běhat můžu skoro v jakýchkoliv podmínkách. Příkladem jsou třeba místa na ledovci. Nahoru se vyjet nedá, ale vyběhnout ano. Běhat tedy můžu takřka bez omezení.

Se sluchátky v uších jsem dříve dost často jezdil na lyžích, ale při běhání mě to dost limituje. A paradoxně za to můžou právě sluchátka. Když jsem měl ta velká, padala mi při běhání z hlavy a ty malé pecky jsou taky divné (smích). Tím spíš, kdy je léto, potíte se, tak se logicky potí i uši. A je spíš nepříjemné v nich cokoliv mít. Maximálně tak při jízdě na lyžích plnila velká sluchátka hlavně praktickou roli, že mi na uši nebyla zima (smích).

Když jsem utahaný, mám raději silnici. Tolik toho nenaběhám, takže ani takhle tvrdý povrch mi nevadí. Nehrozí, že by to nějak výrazně odnesla třeba kolena. Navíc mám i delší čas na regeneraci. Samozřejmě poznám, kdy už toho mám dost a spíš se už při běhu klátím (smích). Takže silnice je taková odpočinková.

Nejlépe se mi běhá v Plzni, kde jsem se narodil. Pokud tam tedy zrovna není vedro a suchý špinavý vzduch. Jsou tam totiž mírné terény, kdy člověk může běžet dlouho po rovině, což opravdu není všude. A když chcete, i kopce se dají najít. Byť nejsou tak extrémní a strmé. Ale to není až tak potřeba, takže pro můj styl běhu je Plzeň opravdu ideální. Oproti tomu třeba v Jizerských horách se dlouhý běh dá absolvovat pouze na vyasfaltovaných panelech. A na Proseči, kde bydlím, je hned u domu pouze krátká rovinka a pak hned musím šplhat do kopce, což se mi ne vždycky hodí. Plzeň mi tak z toho celkově vychází nejlépe. Dům, který tam rodiče před více než dvaceti lety postavili, je přímo u lesa, takže když jsem u nich, stačí si vlastně jen obout boty a hned vyběhnout. To je paráda.

Zajímavé to bylo třeba ve Skandinávii, ve švédském Torsby Ski Tunnelu. To je typické prostředí pro orientační běh plné bažinek a kamínků. Ačkoliv je to ale atraktivní místo, dlouho se v takovém terénu bohužel běžet nedá. Musíte být hodně opatrní. Novou destinací je pro mě třeba italské Livigno, kde se dá také vyběhnout vysoko. Ale já mám s výše položenými místy obecně obtíže a nepodávám tam takové výkony. V takovém případě už z běhu ustupuji do chůze (smích). Pohledy, kterých se nahoře člověk dočká, jsou krásné. Ale ty sestupy mě pak bolí mnohem víc než při běhu na vrchol.