Hlavní obsah

Dává do kupy rozstřílené chlapíky a zvládá půlmaratóny v afghánském „vězení"

Praha

S během začal v roce 2010, kdy mu také přišel skutečně na chuť. V roce 2013 si zaběhl svůj první maratón. A zároveň svůj první maratón zcela naboso. Jak je Tomáš Šebek flexibilní běžec, tak je také flexibilní lékař, zcela bez hranic. Nic jiného mu ani nezbývá. Vystudoval chirurgii se specializací na břišní oblast. Zahraniční mise mu ale předkládají velice širokou paletu lékařských zákroků i mimo jeho obor, které prostě musí zvládnout. Jinak pacient zemře.

Foto: facebook T. Šebka / David Šantora

Tomáš Šebek (č. 5525) na pražském maratónu.

Článek
Fotogalerie

Tuto středu proběhla v pražském Running Mallu další zajímavá přednáška. Tentokrát před své nadšené posluchačstvo předstoupil známý lékař, bloger, běžec a bosoběžec Tomáš Šebek. Nevím, zda to byla pouhá náhoda, ale ženské posluchačstvo mělo více než dvojnásobnou přesilu. Síla osobnosti. Anebo to bude tím běháním...

O několik hodin dříve se Tomáš vrátil ze své poslední mise v Afghánistánu pod vlajkou Lékařů bez hranic. V Afghánistánu působil už o dva roky dříve, dvakrát se také účastnil mise na Haiti, poprvé krátce po ničivém zemětřesení roku 2010. Za dva roky se do poničené země vracel znovu.

Domácí vězení

V severním Afghánistánu Tomáš žije tak trochu jako odsouzenec v domácím vězení. Nemá šanci dostat se někam jinam než do nemocnice, kde pracuje, a do pronajatého domu, kde má svůj pokoj. Mezi oběma místy lékaře převážejí automobily. Jinam se nesmí, jinde to není bezpečné. A možná, že to není bezpečné ani na oněch dvou místech.

Kolem domu ubikace je osmdesátimetrové (ano, čtete správně) kolečko po zahradě, kde Tomáš pravidelně trénuje. Výběhy si zpestřuje také pomocí schodiště vedoucího do třetího patra. Dále se prostě nedostane. Ve sklepě si ještě může zahrát ping-pong nebo bušit do boxerského pytle. Možná i to je vhodné kompenzační cvičení, kdoví... Že je Tomáš veselé a odolné mysli, si uvědomíte hned poté, co zjistíte, že na těch osmdesáti metrech dvakrát odběhl půlmaratón. Tomu říkám fyzická, ale hlavně psychická příprava!

Válečná medicína

Většina pacientů nemocnice se rekrutuje z dospěláků, kteří včas neuskočili před letícími kulkami z automatických zbraní (zřejmě jim chybí televizní vzory typu Chucka Norrise). Další nejčastější zranění mají jako příčinu autonehody a zvídavé hrátky těch nejmladších s výbušninami všeho druhu. Typický pacient, kterého Tomáš dostává na svých afghánských misích takříkajíc „na stůl", je borec s několikanásobným průstřelem břicha a v tom nejlepším případě vidinou několikahodinové operace před sebou. Jde o skutečnou válečnou medicínu, s takovými druhy poranění se v našich podmínkách lékaři setkávají opravdu velmi, velmi zřídka.

„Takhle vypadá průstřel střeva." „Takhle vypadá těžká fraktura lebky, takhle prostřelená slezina." „A takhle vypadá obrněnec s těžkým kulometem, co nám zrovna míří do hlavního vchodu nemocnice..." komentuje běžec často velmi lakonicky své nevšední fotografie. „Tohle je Zoidberg ‒ chlápek, kterého kulka prostřelila od kořene nosu přes krk, přes hrudník, břicho až do pánve. Druhý den po operaci už vypadá docela k světu, ne?" A mně dochází jedna zásadní věc ‒ být lékařem v těchto podmínkách, musel bych běhat i v pracovní době, abych alespoň trochu srazil hladinu stresových hormonů. Nechápu, jak to ti lidé zvládají.

Běhej víc, posílíš mír!

Za rok se v místě provede 6500 traumatologických výkonů, třikrát více než na traumatologii v pražském Motole, největší nemocnici v zemi. To všechno v osmi lidech. Pro srovnání: V Motole jsou dvě kliniky po třiceti až pětatřiceti lékařích.

Afghánci prý milují tři věci (v uvedeném pořadí): verše, květiny a zabíjení lidí. Nevím, s jakým pocitem přesně odjížděl Tomáš Šebek ze své druhé mise, já bych ale upřímně řekl, že ti snědí chlapci by měli urychleně začít víc běhat. Uvolňuje to tenzi a přivádí na jiné myšlenky.

Reklama

Související témata: