Článek
Narodila se na běloruském venkově, severně od místa katastrofy na Ukrajině. Její tělo získalo 70 % ozáření z exploze. Ona je jednou z tisíců, kteří mají vrozenou deformaci v důsledku jaderné havárie.
"Dětství jsem moc neměla," svěřila se pro Runnersworld.com. Vzpomínky na ošklivé protézy vyrobené ze železa nevymaže z paměti.
Vášnivá běžkyně nedávno dokončila půlmaratón v Kansas City. "Já nemám nohy, ale v některých ohledech letím. Pocit létání, to je důvod, proč tolik běhám. Chci to cítit znovu a znovu," je nadšená z tohoto pohybu mladá a také krásná slečna.
Rodiče ji poslali do internátní školy, tam získala v létě 1996 nové protézy, o které se postarali američtí lékaři. Následovaly letní cesty do USA, pobyt v hostitelských rodinách, učila se anglicky. Nakonec studium v Nevadě, v Missouri. Poté přešla na univerzitu v Kansas City. V té době stále ještě neběhala.
"Běh byl úplně mimo, protože moje protetika byla pro pěší turistiku," vzpomíná Taciana. "Pokud bych běhala, mohla jsem ji zničit. Ale já si vždycky přála běžet. To byla jedna z věcí, které jsem myslela, že nebudu nikdy schopna dělat."
Přála bych si mít obě nohy
Jenže cesty jsou nevyzpytatelné. Setkání s neznámou ženou v kostele jí změnilo život. Obě měly něco společného. "Ona chodila opravdu dobře, přitom jsme každá měla protézu. Řekla mi: Holka, ty potřebuješ dostat skutečné nohy. Díky ní jsem byla poslána na Floridu do jedné společnosti," vzpomíná Chvickovová.
"Když mi přinesli běžící nohy, můj život se úplně změnil," přiznává. Prvních pět kilometrů zaběhla jen dva měsíce po získání nových protéz. Teď už běhá i půlmaratóny, ten v Kansas City dala za 2:56:50.
"Tahle cesta byla něco neuvěřitelného. Teď, když běžím, jsem to opravdu já. Jsem si tak jistá sama sebou. Přála bych si mít obě nohy, deset prstů, ale nevím, jestli bych byla vděčná jako teď a dnes. I přesto, že mi Černobyl hodně vzal, více mi dal."
