Článek
Jsem mladík naivní a důvěřivý, nechal jsem se zlákat exkluzivní nabídkou z úst samotného Petra: „A tak si s námi přijďte potrénovat! Bude to na pohodu, my už jen tak ladíme." To se člověku nestává mnohokrát za život, aby měl příležitost potrénovat s opravdovými mistry oboru, a tak jsem nadšeně (já bloud!) souhlasil.
Dorazili jsme s kameramanem na cvičiště. V prostřední dráze oválu se mihl jakýsi tmavší stín. Až po jeho úplném zastavení v něm poznávám sprintera Jerrela Fellera. Jak je sakra možné, aby někdo běhal tak rychle?! Myšlenku ale hned zapuzuji, je to přeci jen sprinter. Vzápětí doráží vysoký muž světlé pleti pověstný svými rychlými svalovými vlákny - Petr Svoboda.
Ještě zvládám
Pro začátek si dáváme výklus na dva ovály. Dvakrát 400 metrů, to bych mohl zvládnout. Nenechávám se příliš odradit vyčnívající muskulaturou všech členů běžecké skupinky (kromě mne, samozřejmě) a přidávám se do družného hovoru.
Následuje protahování, strečink za pomoci jedné překážky. S krátkou instruktáží od samotného mistra žádný problém ani pro mne. Připojuje se běžecká abeceda. O ní už jsem také jednou slyšel, a tak předstírám, že je toto cvičení i mým každodenním chlebíčkem. Pak si trochu zaposkakujeme na trávníku a přichází katastrofa - rovinky, stometrové úseky. Petr ke svým spoluběžcům: „Dáme si to volně, tak na 30 %." A pak už jsem je neviděl. Zase až na konci rovinky.
Už nezvládám
Jak někdo může běžet na třetinu výkonu, když já zařazuju nejvyšší rychlost, vosolim to na plnej knedlik, a stejně mi v pohodě utéct?! Mohl bych se třeba utěšovat tím, že Petr je vlastně takový bílý Usain Bolt - všude samá dlouhá ruka, všude samá dlouhá noha, všude samý sval. Ale ostatní běžci vykazují tělesnou výšku již více srovnatelnou s tou mojí, a přeci běží rychlostí s mojí absolutně nesrovnatelnou. Běží na 30 % a dávají mi s prstem (kterýmkoli na noze) v nose na frak?! „Mám asi hlavně pomalá vlákna," zkouším to na ně před dalším rozběhem hned poté, co popadnu dech. „To vysvětluj Krausovi," (míněn Jan Kraus a jeho show - pozn. red.) usmívají se.
Dokončuji potupně společné rovinky a raději už jen z povzdálí pozoruji branky překážek, které jsou zhruba stejně vysoké jako já sám. Na další část tréninku si s chlapci už netroufám. Pomrkávám na kameramana, že už jako asi půjdem, ne? Spěšně se loučím s běžci, vysvětluji, že už opravdu musíme letět - pracovní povinnosti, časový pres, nutnost zpracovat natočený materiál...
Celý zdrcený, s přesvědčením, že běhat asi vůbec neumím, se otáčím směrem k východu z areálu a dávám se do mírného, leč stále rychlejšího poklusu. Za zády ještě slyším bručet trenéra: „Kam běžíte, vždyť jsme ještě neskončili. Tohle byla teprve rozcvička!" No potěš, říkám si, jestli tohle byla jen rozcvička, tak na ten zbytek už se raději podívám až v televizi.
