Článek
Běžec Jiří Homoláč u cedule značící, že je přímo na rovníku.
„Po čtyřech týdnech náročného tréninku jsme si naplánovali zpestření v podobě safari, na které jsme si vyhradili víkend. V sobotu ráno pro nás přijel John, řidič a průvodce v jedné osobě. Vydali jsme se do přibližně 150 kilometrů vzdáleného Národního parku Nakuru.
Každému, kdo se do Keni chystá, bych návštěvu některého z parků rozhodně doporučil, je to zážitek na celý život. Park Nakuru se jen hemžil rozličnými druhy zvířat, od buvolů, antilop, zeber, opic, žiraf až po mnoho druhů ptáků. Nesmím opomenout stádo nosorožců, které jsme měli možnost pozorovat jen pár metrů od našeho vozu.
Neděle byla ve znamení výpravy k jezeru Bogoria, známému svými horkými prameny a plameňáky. Bohužel pro nás turisty tento park změnil svou tvář, hladina vody v jezeře se zvedla a gejzíry už nedosahují výšky padesáti metrů, ale pouze současných dvou.
Průvodce našel škorpióna
Návštěvu safari jsme zakončili u jezera Baringo. Zde nás místní uvítali výtečnou rybou k obědu. Byli jsme tak vyhladovělí, že bychom snědli téměř cokoliv.
Po obědě jsme se vydali na okružní plavbu po jezeře s krokodýly a několika druhy ptactva. Při vylodění na ostrově uprostřed jezera jsme se nechali zlákat horkým sluncem a příjemnou teplotou vody a vykoupali se. Krokodýli měli zřejmě své vlastní zájmy, tudíž k žádnému ohrožení na životě nedošlo. Náš průvodce ovšem nelenil a ukázal nám pod kamenem škorpióna, o němž tvrdil, že je jedovatý.
Cestou zpět jsme připluli blíže k obydlí rodinky hrochů, nejnebezpečnějšího zvířete v Africe. Znamenitě zakončený víkend.
Pokažené narozeniny
Všechny dny nejsou pohodové. Bohužel mě neminulo ani pár dní, kdy mi nebylo moc do smíchu a únavou z tréninku to nebylo.
Začátek šestého tréninkového týdne byl vynikající, běhalo se mi skvěle, bohužel uprostřed týdne, v noci na 25. února (shodou okolností den mých narozenin) se mi udělalo dosti nevolno. Probudil jsem se v noci s horečkou a žaludkem v burácivém stavu.
Okamžitě jsem vystartoval směr WC objímat záchod. Stejný výjev se opakoval po pár hodinách znovu, horečky střídala zimnice. Naštěstí mi ten den přiletěla přítelkyně, takže se o mě v těchto těžkých chvílích hezky starala. Dva dny poté jsem ještě neměl chuť k jídlu a cítil se velmi slabý.
Chvíli jsem se bál, že by to mohla být i malárie, ale v dalších dnech se děsivý scénář již naštěstí neopakoval a já se postupně dostával do normálu. Co tě nezabije, to tě posílí a opět pokračuji v plném tréninku.“
