Nesl jsem na rukou tisíce kil dětské radosti. Spartan Kids. Aroo

Nástup v půl desáté ráno u cíle dětského závodu. Sraz tam, kde vše končí, ale tady den pro desítky dobrovolníků začíná. Někteří poznali přípravy už pár dní předem.

Všichni jako jeden zástup procházíme kilometrovou dětskou tratí, postupně se skupinka drolí, jak se zůstává na jednotlivých stanovištích. Pneumatiky, podlézání, přelézání, dřevěné stěny, pytle na přenášení a mnohem více. A také balíky slámy, které jsou přes metr vysoké. Povel zní jasně. Tady zůstávají silní, budou bolet ruce. Ruka generála Jana Jirkala ukazuje na mě.

Neprotestuji, tušil jsem, že rozlévat vodu nebudu a medaile rozdávat také ne. Jednoduchými počty před startem rychle počítám, kolik nazvedám dneska kil. Beru průměrnou váhu dítěte dvacet kilo. Je deset hodin, blíží se start první nedočkavé vlny. Kolik dnes nazvedám dětské radosti?

Na úvod rozráží vzduch parta, která má ještě daleko do školních lavic. Přeskákat pneumatiky, pak už my. Je nás šest na dvojité balíky slámy v řadě. První zátaras a první čekání, překážka je vyšší než nažhavená parta dychtivých špuntů.

Snaha, úsilí, dvakrát třikrát se rozeběhnout a další pokus. Tady většina nemá šanci. Na řadě jsou naše ruce. Připravit, odrazit, hop, postrčit. Připravit, odrazit, hop, postrčit. A takto dokola. Na druhé straně slámové barikády jede v kvapíkovém tempu Lenka. Za balíky snižuje zase rychlost dopadu z výšky Lucie. Všichni bereme vždy toho nejbližšího. Před námi další trojice na "hradbách". Za pár sekund zjistíte, že to jsou skoro všechny děti. Mezitím se někteří rodiče nedokáží odloučit od svého dítka a stávají se neoddělitelnými asistenty přímo na dráze. Scénář, který se opakuje několik hodin. Čekání na příval, nic nedělání, poté uragán. A stále dokola.

Při vlně starších jsme jen pozorovateli, kteří jen kontrolují, tato věková kategorie už o pomoc nestojí, někteří i opovrhují. „Nepotřebuju pomoc." „Já sám". Desetiletí a starší už vidí jasný cíl, úspěch, být lepší. Mladší ne. Občas i brečí, ale jdou nakonec dále.

Při šesti hodinách poznáte i rodiče. Většina fotí, povzbuzuje, drží palce, jsou více nervózní než děti. Ale je tu i skupina, která ve svých šestiletých ratolestech vidí něco více. „Neunavuj se, skoč si to jen jednou, šetři síly," ladí tatínek syna před závodem. „Nepomáhat, on to překoná sám," spustí na mě jiný otec, který vše pečlivě natáčí na kameru. Patrně sběr materiálu budoucího českého reprezentanta. „To dáš, odraz se, sem dej nohu, znovu, zkus to, to půjde," cvičí zase jiný tatínek dceru, která bojuje, ale balík je nad její sílu. Nakonec jí přece jen pomůže.

Svoji kategorií mají i vozíčkáři. I oni si procházejí upraveným závodem. Jejich odhodlání a nefalšované dětské nadšení je jiné, nejde nahradit, obalamutit. Je opravdové. Většina dobrovolníků se jejich závodů účastní osobně, doprovází je, povzbuzují. Někteří se při jejich snaze neubrání slzám.

Další vlna, ještě, ještě, vložená vlna, očekávaná vlna. Po třetí hodině odpoledne je na řadě poslední zástup. Pamatuji si přesně, poslední jdou přes balík slámy růžové tepláky. Šichta končí, ruce vytahané, právě nazvedaly asi pět tisíce kilo dětské radosti a soutěživosti. Spartan Kids v Praze doběhly do cíle a dostaly medaile. Aroo.