Článek
Takže nekombinujete obě kariéry?
Ne. Teď už se biatlonu věnuju jen jako trenér. Trénuju družstvo dětí.
Není vám to líto, když je teď v Česku takový biatlonový boom?
(smích) Naopak. S naším klubem se trochu na té vlně vezeme. Přichází k nám nové děti, o biatlon je větší zájem. Před pár lety nikdo nevěděl, že v Plzni děláme biatlon. Užívám si to z té druhé stránky.
Co vás uchvátilo na horských bězích?
Jsou prostě krásné. Navíc mě to finančně vyjde na podobné peníze, jako kdybych jel na velký závod v Česku – když tedy budu brát závody typu pražský maratón. Já si můžu užít krásné závody v Dolomitech, i z tohoto důvodu radši vyjíždím za hranice.
Kde v Plzni trénujete výběhy do kopců? Kolem Boleváku to asi nebude, že?
To ne (smích). Jezdím často na Šumavu na Javor a na Špičák.
Tam běháte po sjezdovce nahoru?
Ano. Naběhám tak 80 až 100 kilometrů týdně s tím, že to kombinuju s trénováním dětí a doktorandským studiem na elektro v Plzni.
Jaký máte největší zážitek z hor?
To bylo vloni ve Španělsku, závod v Segamě, přesný název je Seagama-Aizkorri. To je závod, který má ve sky runnigovém seriálu jednu z nejdelších tradic. Městečko je posazené v horách a je úplně malinkaté, v podstatě „mrtvé". Pár dnů před závodem tam v podstatě nebylo po nějaké velké akci ani stopy.
A při závodě?
Přijela spousta lidí. Nikdy jsem neviděl v horách stovky, možná tisíce lidí. Oni někdy ráno v dešti vylezli nahoru na ty kopce, rozložili si deky, měli s sebou jídlo. Kempovali a fandili po celý závod, který trval těm nejrychlejším čtyři hodiny. Ty rodiny tam byly celý den, děti si hrály, i když bylo hnusně, pršelo, byla zima, mlha. Úžasná atmosféra. Tohle byl pro mě nejlepší závod vůbec, přestože jsme běželi po kolena v listí a bahně.
Po kolena v bahně, takové podmínky máte rád?
Tak není to úplně běhavé, ale o to větší je to boj a mě baví.
Do jaké největší výšky jste vyběhl?
Asi do 3100 v Dolomitech. Běží se přes Piz Boe, docela známé místo v oblasti Sellaronda. Závod měří zhruba 22 kilometrů a převýšení je 1700 metrů.
Jak vám je při takovém závodě?
Převýšení je určitě poznat. Tohle byla má první zkušenost s takhle velkým převýšení na jeden zátah a nahoře je člověk míň pozorný, hůř se dýchá a všechno je takový zamotaný. Nato, že musíte přelézt nějaké skály, řetězy, to není úplně sranda.
Je pro vás horší běžet nahoru nebo dolů?
Zatím dolů. Závody se rozhodují ve velké většině v seběhu. Místní lidi, kteří tam mají natrénováno, jsou v seběhu neuvěřitelně rychlí. Rychlejší, obratnější, to je to, co mi chybí.
Hraje velkou roli hlava?
Čeští běžci asi nějaký blok můžou mít. Připadá mi neuvěřitelné běžet v takovém terénu tak rychle. Podle mě tam špatný krok znamená fatální následky a toho se bojím. Tohle mi brání seběh rozbalit. Za ty dva roky jsem ale udělal pokrok a určitě běhám rychleji.
V Česku je legendární Velká Kunratická, výběh na Hrádek. Dá se říct, že to je pro vás procházek růžovou zahradou?
(smích) Kunratická je pro mě spíš trochu strašák. Pokaždé, když jsem se na ni přihlásil, udělala jsem si nějaké zranění. Dvakrát jsem tam šel s francouzskýma holema a prodával své startovní číslo. Loni jsem se raději ani nepřihlašoval.
A zůstal jste zdravý?
No nezůstal. (smích)
