Hlavní obsah

Byla jsem trasérkou na Velké čínské zdi. Husí kůže a slzy se vlily do očí

Jitka KřížováSport.cz

Byla to dlouhá cesta. Vše začalo už loni, když jsem odjela na maratón na Velké čínské zdi s cílem přivézt medaili a vydražit ji pro nevidomé. Výtěžek byl v plné výši věnován neziskové organizaci Světlo pro svět, která bojuje proti slepotě v rozvojových zemích a Nadačnímu fondu Českého rozhlasu – Světluška.

Foto: Archiv Jitky Křížové

Trasérka Jitka Křížová (uprostřed) při maratónu na Velké čínské zdi.

Článek
Fotogalerie

Trať byla obtížná, schody příkré, nepravidelné. Už tenkrát jsem koketovala s myšlenkou běžet jeden z nejtěžších maratónů s nevidomým. „Je to vůbec možné?" ptala jsem se sama sebe. Doma jsem trať popisovala Janu Bauerovi - nevidomému masérovi z Prahy. Je to chlap s pevnou vůlí, který byl odhodlán zeď pokořit. K němu se brzy přidal i Ondřej Zmeškal, slepý mladík z Vysočiny. Na přípravu jsme měli necelý rok, začala série tréninků, při kterých jsme se zaměřili i na běh po schodech. Mimo jiné jsme se například účastnili běhu pro nevidomé po schodech v 28patrové budově hotelu Corinthia v Praze.

Bylo jasné, že pokud chceme zajistit hladký průběh celého závodu a hlavně se postarat o bezpečnost nevidomých na trati, bude třeba více očí, které při závodě pomohou. Na startovní listinu se nakonec podařilo zapsat dva nevidomé a další tři traséry. Byli to zdatní chlapi: Lukáš Nožička, Aleš Pícha a Jaroslav Boucnik.

Slepeckou holí rozeznával hloubku schodu

Zeď jsme si poprvé ohmatali tři dny před závodem. Bylo jasné, že schody budou nejtěžším úsekem celého maratónu. Ondra si na nich pomáhal slepeckou holí a díky ní rozeznával jejich hloubku. Honza měl před sebou dva traséry, kterých se držel za rameno a tak četl sklon schodiště. Při maratónu se úsek zdi probíhá dvakrát – od východu na západ a na závěr opačným směrem.

Na start se postavilo kolem 2500 závodníků. Ne všichni si ale troufli na maratón. Někteří z nich běželi pouze osm kilometrů, fun race nebo půlmaratón. Na trať delší než 42 km se postavilo přes 900 přihlášených.

Všichni Češi startovali společně v 7:50 ve třetí vlně. Svěží ráno se rázem proměnilo v parný den. Prvních pět kilometrů jsme běželi do prudkého kopce. Jedna serpentýna za druhou až po první věž Velké čínské zdi. Tam nás čekala občerstvovací stanice. Honza nezastavoval a tak jsme popadli vodu v plastových lahvičkách alespoň do ruky. Vstoupili jsme na schody. Zásadní bylo upozornit nevidomého nejen na jejich hloubku a šířku, ale hlavně jestli se jedná o schodiště nahoru nebo dolů.

Nejtěžší byla Kozí stezka

Střídal se tu sestup s výstupem, podle toho, zda jsme se blížili k jednotlivým věžím. Ty byly vždy na vrcholu kopce. Zeď se táhla po hřebenech hor, kam jen lidské oko dohlédlo. Nejtěžším úsekem byla takzvaná Kozí stezka. V tomto směru se jednalo o prudké klesání o několik stovek výškových metrů. Šíře schodiště byla pro jednu, maximálně dvě osoby a tak jsme místy tvořili vláček. Nevidomý stál za námi a držel se našich ramenou. Do toho jsme se snažili na jeho přání vyfotit i pár snímků nebo natáčet na GoPro kameru.

V dolní části schodiště jsme dohonili Ondru s trasérem Lukášem. Vedli si taktéž skvěle. Ondra četl schody svojí slepeckou holí a pravou rukou se přidržoval zábradlí. Svižné tempo bylo narušováno v místech, kdy schodiště zatáčelo. Tam bylo nezbytné pravou ruku vystřídat za levou a naopak – podle toho, kde na které straně bylo zábradlí. Pod Kozí stezkou se pořadí hochů prohodilo. Honza vystřelil závodním tempem kupředu a Ondra se neváhal u trati vyfotit s místními nebo si plácnout rukou s fandícími dětmi. Oba slepí závodníci proběhli čínskými vesnicemi a postupně se vrátili na Kozí stezku, tentokrát v opačném směru – čekalo je pruské stoupání.

Husí kůže a slzy se vlily do očí

S Honzou jsme neváhali několikrát klesnout i „na čtyři", v orientaci nám to hodně pomohlo a ve finále jsme byli schopni to nejprudší stoupání zdolat rychleji. Každá chyba znamenala odřené, v horším případě naražené koleno. Hrany schodů jsou tu nepravidelné a ostré. Bylo nezbytné neustále povrch nevidomému popisovat. Ondra zůstal věrný své slepecké holi a používal ji i při závěrečném zdolávání Velké čínské zdi. Za poslední branou už je čekal asfalt táhnoucí se z kopce dolů.

Všichni jakoby zapomněli na 37 kilometrů, které mají v nohách, a běželi s větrem o závod. Na náměstí Yin&Yang je s nadšením vítali všichni přihlížející. Organizátoři nadšeně hlásili do reproduktorů, že se do cíle blíží nevidomí a na náměstí to začalo vřít. Byla to atmosféra, která nám nasadila husí kůži a vlila slzy do očí. Vytáhli jsme české vlajky a s hrdostí přijali zasloužené medaile.

I tento závod mě přesvědčil, že není podstatné, zda je osoba, kterou vedete slepá nebo ne. Důležitější je, abychom ji viděli a vnímali my. Abychom měli oči otevřené a dívali se za ni. Pak je jedno, jestli běžíte zrovna maratón. Společnými silami můžete překonávat i větší překážky než je Velká čínská zeď. Toto pravidlo neplatí jen pro traséry na závodní trati, ale i ve všedním životě, pro nás všechny.

Mějme oči otevřené i za ty, kteří nevidí.

Reklama

Související témata: