Rubriky:

Odjinud

Na skromnost s***u! Byl jsem první na světě! říká český extrémista

14. února 2018 10:05 - Praha

Dalibor Beneš má za sebou celou řadu šílených expedic. Tato ovšem předčila všechny. Propadl koloběhu a na koloběžce, stroji, jenž si my ostatní spojujeme hlavně s bezstarostným dětstvím, se zakousl do zimní Sibiře. Kam dojel? A jaké to je koloběžet v mínus třiceti?

 

archiv autora

Stačí si přidat Běhání na Seznam.cz a neuteče vám žádný zajímavý článek.
Přidat na Seznam.cz

Dalibore, takže jsi to přežil. Možná na začátek připomeň, o co vlastně šlo v případě tvé expedice?

Jo, přežil, lehčí o 8 kilo, ale s tím jsem počítal. Horší je, že úbytek šel spíše na vrub svalové hmoty. Doufám, že to je spíše vlivem nedostatku proteinů a dalších živin a nikoli stařecká atrofie. (smích)

V zimě 2017 jsem navázal na svou předloňskou letní etapu cesty, kdy jsem na koloběžce absolvoval zhruba 900 kilometrů z Magadanu do Burustachu. Zde jsem cestu ukončil, protože dál šlo pokračovat jen v zimě. Vrátil jsem se autostopem do Magadanu. Tam jsem nechal část vybavení a odletěl domů. No, a letos v zimě jsem pokračoval dál. Přiletěl jsem do Magadanu, vyzvedl uschované vybavení, odjel maršrutkou do Burustachu a vyrazil po zimniku „ARKTIKA" na sever.

Trénoval v mrazáku, pak slavil na severním pólu. Všem kraloval Čech

Cílem cesty bylo absolvovat na koloběžce těch zbývajících více než 1600 kilometrů a dorazit do osady Čerskij na pobřeží Severního ledového oceánu. Musel jsem však cestu po 900 kilometrech ukončit ve Sredněkolymsku a odletět domů. Jsem dosud zaměstnaný muž a musel jsem se vrátit do práce.

Tak popořadě, nakonec jsi jel sám. Bylo to lepší nebo horší řešení?

Nebylo to lepší řešení. Jet sám na cestu do této oblasti a na cestu tohoto zaměření je téměř ve všech aspektech horší řešení. Bohužel, můj osvědčený parťák z dřívějších akcí se mnou odjet nemohl.

Co vše přípravy na druhou část mise obnášely? Myslím hlavně byrokracii. A pak také možná nějaký trénink přežití v zimě venku?

Vzhledem k tomu, že jsem končil ve Sredněkolymsku, tak situace byla snadnější v tom, že jsem se nedostal do takzvané pogranzóny, pohraniční zóny. Ale to se příští rok stane. A je to v Rusku vzhledem k vývoji politické situace čím dál složitější. Nejen pro cizince, ale i pro samotné Rusy. Budu potřebovat speciální povolení.

Tento rok jsem se cíleně neregistroval na tamější záchranné službě. Určitě by se vyptávali, proč jsem sám, proč nemám satelitní telefon a vůbec by mi tvrdili, že sám pěšky nebo na koloběžce se v této oblasti pohybovat nelze. A třeba by mi to i zatrhli. Tak jsem vyrazil bez registrace. Však mi to pak dali ve Sredněkolymsku vyžrat, když jsem tam doputoval.

Co se týče tréninku, tak větší fyzičku se mi doma vysedět nepodařilo. Ono to ale zásadně o fyzičce není. Je to hlavně o hlavě. Spaní a vůbec pohyb v těchto podmínkách se doma těžko trénuje. Znovu opakuji, že největším problémem je, když už nejen tělo, ale i hlava začne fňukat. Jediným tréninkem doma na chladno bylo ranní sprchování ledovou vodou, ale to mě naštěstí rychle přešlo.

Pak tedy přišla cesta do Magadanu a odtud na start cesty. To ale bylo komplikované, ne?

Bylo to složité v tom, že jsem neměl dopředu vyřešenou dopravu z Magadanu na start. Jel jsem nakonec maršrutkou. To je mikrobus většinou japonské výroby, který vyrazí až v okamžiku, kdy se naplní k prasknutí. Proto jsem v Magadanu strávil o den víc a čekal, než se naplní. Navíc jsem nevěděl, zda mi vezme koloběžku na střechu. Nechtěl jsem ji rozebírat na kousky a pak na startu v mínus 30 stupních skládat dohromady. To se nakonec povedlo.

"Na začátku cesty bylo frišno. Nejnižší teplotu ve stanu jsem naměřil -41 stupňů. Jak jsem vylezl z hor, tak bylo líp. Přes den teplo a v noci málokdy pod -30."

Řidič byl Armén a velký židák, co neustále navyšoval cenu. Cestu na Jakutsk neznal a já se silou vůle snažil neusnout, protože on by jistě tu odbočku na zimnik nepoznal a přejel až do Usť-Něry. Usnul jsem, ale určitě zásahem vyšší moci jsem procitl na mostě přes řeku Burustach. Zařval jsem na řidiče „Stůůůj!!" a bylo. Zastavil. Ve čtyři ráno jsem u cedule „Zimnik Arktika" navěsil na můj stroj brašny a vyrazil.

Jak vypadal začátek tvé cesty? Četl jsem o nebývalém množství sněhu, lavinách a tak dále?

První zhruba třetina cesty vede přes hory Čerského a Momského hřbetu. Takže bylo na co se dívat a cesta probíhala nahoru dolů. Mezi hřbety se nachází Sasyrská kotlina. Kotlina, kam z okolních hor stéká mrazivý vzduch. Měl jsem zde noc, kdy bylo mínus 43 stupňů.

Místní říkali, že letos je nejvíce sněhu za 100 let. To s sebou neslo i problém, že pod touto duchnou byly i nedostatečně zamrzlé vodní toky a jezera. Věc pro silničáře i šoféry hodně nebezpečná. Bylo i vysoké lavinové nebezpečí.

Lavina spadla v jednou úzkém údolí. Spadla na most přes větší potok s tekoucí vodou asi dvě hodiny před tím, než jsem tam dorazil já. Potok jsem přelézt nedokázal, a tak jsem musel namáhavě a složitě překonávat laviniště. Do toho purga (vichr se sněhem), mráz a noc na krku. Musel jsem však dál, abych tam neuvízl na dvě noci jako ta auta.

Jak vypadal povrch cesty samotný? Letos nebylo možné jet po ledovém podkladu, takže asi dost různě, že?

Já jsem v přípravě kalkuloval s tím, že zimnik v úseku ze Zyrjanky do Sredněkolymska vede převážně po řece Kolyma a měří asi 320 kilometrů. Realita byla taková, že po řece se již nesmí jezdit. Je to nebezpečné. Jezdí se lesotundrou různě klikatě a tento úsek měří zhruba 400 kilometrů.

Takže s čistým vodním ledem jsem se téměř nesetkal. Povrch byl velmi různorodý, od uklouzaného tvrdého „mejdla", přes hluboké vyjeté koleje až po zafoukanou cestu sněhem, který je neušlapatelný a chová se jako cukr krupice. Potvrdil se mi předpoklad, že tato cesta nebude o koloběžkování, ale o čistém pěším pochodu. Odhaduji, že na koloběžce jsem se svezl tak ve 30 % případů.

Jak se dá po zimniku jet, když to zrovna jde? Klouže to? Do čeho jsi koloběžku vlastně obul?

Dosti často byla místa, kde to opravdu hodně klouzalo, a ani ten odraz nebyl ideální. Však jsem měl také dost pádů, dokonce jeden pád s „doklepnou". Doklepnou kebulí na led, kdy mi zazpívali ptáčci, a já je nějakou dobu sladce poslouchal. Na předním kole jsem měl plášť s hroty. Na zadním kole ne a bylo to špatně. Zadní kolo chodilo ve sjezdech často do smyku. Na posledních několik dnů, kdy mi hrozilo ulétnutí letadla, jsem však vytáhl svou vrcholovou zbraň – boty s hroty.

Stal ses nakonec maskotem letošního zimniku. Co lidé na cestě na tvoji přítomnost?

Po trase se skutečně roznesla zpráva, že k severu putuje „extremalec z Čechii na velocipedě..." a on to není velociped, ale samokat! V Sasyru mě dokonce odchytli a měl jsem v místní škole přednášku k pubertálním Jakutům, Evenům a Jukagircům, kterým jsem cosi hustil do hlavy. Asi nějaká moudra.

Řekl bych, že lidé vesměs můj pohyb po trase nechápali. Nechápali, proč jdu pěšky. Nechápali, jak můžu spát ve stanu bez „pječky". Pječka jsou plechová kamínka, která mají místní lovci nebo chovatelé sobů ve stanu, když už tedy nocují ve stanu. Nechápali, co vůbec jím a jak si vařím, proč jsem sám, proč se tak zbytečně trápím. A nechápali můj věk. A navíc mě pořád osahávali. Osahávali moje oblečení. Moje velmi subtilní cestovní oblečení a „botasky" prostě nechápali. Sami se pohybují v silných vatovaných kalhotách, kabátech a ve válenkách.

Chtěl bych ještě podotknout – od místních jsem slyšel „...tvůj výkon je výjimečný a pěšky nebo na koloběžce tady ještě nikdy nikdo nebyl". Hodně lidí asi naštvu, ale dovoluji se vy***t na svou vrozenou skromnost a prohlásit: „Byl jsem první na světě!!!"

Jak to bylo s teplotami? Nakonec jsi měl omrzliny, takže asi krušné?

Na začátku cesty bylo frišno. Nejnižší teplotu ve stanu jsem naměřil mínus 41 stupňů. Jak jsem vylezl z hor, tak bylo líp. Přes den teplo a v noci málokdy pod mínus 30 stupňů. Paradoxně nejvíc mi byla zima při posledním úseku do cíle. Devět nocí za sebou se na mém jinak špičkovém péřovém spacáku podepsalo. V cíli vypadal jak kravské vemeno po ztrátě mléka. Pouze s jedním rozdílem – bylo z plechu. Omrzliny nějaké byly, nijak však významné. Zavinil jsem si je spíše svou hloupostí a nerespektováním pravidla „10 a dost".

Měl bys ještě nějaká pravidla, která se musí dodržovat, aby tam v té zimě člověk přežil?

To je právě to pravidlo deset a dost. Je-li velký mráz a třeba i s větrem, tak deset vteřin bez ochrany holé kůže a dost! Pak honem do palčáků! Do velké zimy lze brát jen potraviny, které jdou ukousnou nebo naporcovat i zmrzlé. Když ne, tak je nutná sekyrka nebo motorová pila. Opatrně se musí s kovovými věcmi. Křehnou. Například kolem mínus 40 stupňů se rozpadají kovové brýle nižších kvalit. Takže krátkozrací jako já, bacha!

Člověk nesmí být přecitlivělý. Je-li a popláče si, nemusí také odlepit řasy od sebe. Přimrznou k sobě a je nutné je od sebe páčit. Co se týká spaní, tak je ideální, je-li ve výpravě žena. Ve velkých mrazech se stává tulivá. A to je dobře. Jsou-li ve výpravě jenom muži, no tak to nevím...

Medvědi tě neohrožovali? Byli zalezlí?

Medvědi spali. Všichni mě však strašili vlky a ke konci cesty přidali rosomáky: „Těch se bojí i medvědi!" Vlky jsem neviděl. Viděl jsem jejich sledy a v noci slyšel vytí. To je velmi zajímavý zážitek.

Co vybavení? Kromě zadního kolečka to vypadalo, že asi vše vydrželo? A zdravíčko také?

Vše vydrželo až na výplet zadního kola. Je to záhada. Dráty začaly praskat (pouze v zadním kole) hned po opuštění Zyrjanky a já šel 300 kilometrů pěšky bez jediného odrazu na koloběžce. Nechtěl jsem, aby se kolo rozpadlo totálně a já pak zůstal na trase s hromadou svých věcí. V okamžiku, kdy hrozilo, že mi uletí letadlo, jsem úplně odlehčil zadní kolo a začal poslední tři dny koloběžkovat.

V okamžiku, kdy ta moje chudinka koloběžka uviděla temný dým ze sredněkolymské kotelny, řekla „Končííím!!!" a ulevila si. Praskly další čtyři dráty a stala se nepojízdnou. To mi však už bylo šumafuk a dokonce jsem jí v cíli se slzami poděkoval. Zrovna tak, jako svému andělu strážnému. Zdravíčko vydrželo, až na pár slezlých nehtů. Na tom mém prsteníčku mám již třetí kůži v pořadí a zdá se, že tentokrát vydrží.

Takže koloběžku jsi tam nechal a za rok se zase vrátíš?

Vrátím se! Zase v březnu příštího roku. A v deltě řeky Kolyma zakopu láhev se vzkazem do budoucna, že nějaký Čech sem došel pěšky z Magadanu. Jako první na světě. A pak se vrátím domů a začnu se naparovat. Možná se začnu naparovat už v letadle. Tedy spíše se v tom stařičkém ANT 24 nejdříve pomodlím, ale pak hned začnu s tím naparováním.

Připraveno ve spolupráci s Kolobezkovyportal.cz.

Jan Vlášek, Sport.cz

Zrušit


Časová osa: Odjinud

Filtr článků - Odjinud


Kalendář akcí

Kdykoliv únor březen duben květen červen červenec srpen září říjen listopad prosinec leden 2019 Všechny typy závodu Méně než 10 km 10km – půlmaraton Půlmaraton – maraton Více než maraton Všechny kraje Praha Jihočeský kraj Jihomoravský kraj Karlovarský kraj Královéhradecký kraj Liberecký kraj Moravskoslezský kraj Olomoucký kraj Pardubický kraj Plzeňský kraj Středočeský kraj Ústecký kraj Kraj Vysočina Zlínský kraj
Nenalezena žádná událost
-

Místo startu:

Mapa

Čas startu:

Startovné:

Tratě:

Poznámka:

Oficiální stránky

Další akce