Článek
Do Sarajeva jste se vrátila s českou výpravou v rámci Evropského olympijského festivalu mládeže. Jak ta myšlenka vznikla?
Myslím, že hlavním iniciátorem byl Martin Doktor, který je už několik let šéfem misí na olympijských akcích, i když on říká, že to byl kolektivní nápad. Já neváhala ani minutu, vždy je zajímavé se podívat na místo, kde jsem před lety závodila a mám na něj hezké vzpomínky.
Ožily vzpomínky, když jste dorazila k tratím pro běžecké lyžování?
Závodilo se stejně jako při olympiádě na Igmanu, což je velké pohoří. Tam stál i olympijský hotel, kde jsme bydleli. Dnes je zdevastovaný a vypálený… Stojí jen betonová konstrukce, která je posprejovaná, rozmlácená a působí značně odpudivě. Areál Veliko Polje, kde jsme závodily, je nepřístupný, soutěžilo se o dva kilometry dál, kde snad byl během olympiády biatlon.
Takže jste se k tratím, kde jste získala bronz a stříbro se štafetou, nedostala?
Ne, bylo tam varování, že se v té oblasti bojovalo a může být zaminovaná. I Martin Doktor říkal, že není vhodné chodit mimo oficiální sportoviště. Odvážila jsem se jen k tomu hotelu, šla jsem v čerstvých stopách, protože lidé ze Sarajeva si tam jezdí dělat pikniky. Dál do lesa jsem se neodvážila, abych nevytvářela nějaké nebezpečí. Protože i Jahorina, kde byly soutěže ve sjezdu, je údajně z jedné strany pořád zaminovaná, i teď se jezdilo jen na jedné sjezdovce.
Ruina hotelu, kde sportovci bydleli během zimní olympiády v Sarajevu.
Válečný odkaz je tedy v Sarajevu pořád hodně patrný?
Je znát na každém kroku. Spousta domů je kropenatá, jak tam dopadaly střely, u některých jsou obrovské krátery. Město ty stopy pořád nese, i když válka tam skončila téměř před čtvrtstoletím. Jsou vidět výrazné kontrasty. Na jedné straně luxusní hotely, do nichž údajně jezdí zejména Arabové, je tam i hodně mešit. Na druhou stranu rozestavěné a opuštěné domy, hodně betonových prostor je posprejovaných. V tomhle směru působí Bosna dost neuspořádaně a myslím, že má před sebou ještě velký kus cesty…
Takže spíš než nostalgie ve vás převládal smutek?
Je to tak. První dojem ze Sarajeva byl, když jsme přistávali na letišti a z letadla viděli rozlehlý hřbitov. Takových je po Sarajevu víc, zažilo dlouhé obléhání, během něhož byli údajně lidé pohřbívání i v parcích. Ta občanská válka bylo něco, co si člověk v Evropě ani neuměl představit. Ve městě jsem viděla poutače na muzeum genocidy i na muzeum o Srebrenici. Přiznám se, že jsem neměla odvahu tam jít. Ale když jsme se vraceli, bavili jsme se s našimi hokejovými rozhodčími, kteří také byli na olympijském festivalu. Oni ta muzea navštívili a říkali, že takové fotky by asi u nás v muzeích ani být nemohly, ale že by to měl každý vidět, aby si uvědomil, co se tam odehrávalo.
Jak na vás působilo Sarajevo před těmi pětatřiceti lety?
Tehdy bez problémů. Já bydlela celou dobu s běžeckým týmem, do města jsem se dostala jen pro medaili a na kus hokeje. Až teď jsem si ho prohlédla víc.
Krátce po olympiádě jste ukončila kariéru, když jste byla zklamaná z přístupu vedení reprezentace. Kalí vám to vzpomínky na hry v Sarajevu?
Nebylo to tak, že bych končila kvůli poměrům ve svazu nebo v družstvu. Byla jsem v reprezentaci deset let a cítila se psychicky unavená, věděla jsem dávno předtím, že budu chtít po olympiádě skončit, vdát se, mít rodinu… Ale je pravda, že se s námi nezacházelo příliš dobře, trenér byl velmi přísný. Byly jsme pod tlakem, i když jsme ty výsledky potvrzovaly a vozily medaile. A od toho tlaku jsem si chtěla odpočinout.
Teď jste ve sportu aktivní především v roli předsedkyně Českého klubu fair play. Čemu se kromě toho věnujete?
Když jsem skončila kariéru, byla jsem pět a půl roku na mateřské se dvěma dětmi. Odstěhovala jsem se z lyžařského kraje, ani se nikdo se mnou nerozloučil, nepodal mi ruku. Ve středisku byli spíš uražení, že jsem se odhodlala skončit. Tak jsem se vzdálila od lyžařského dění, pak jsem dvacet let učila a teď už jsem v důchodu.
Na běžky pořád vyrážíte?
To víte, že jo. Lyžování mám ráda, i spoustu lidí, které jsem ve stopě poznala. Jen na ten konec kariéry vzpomínám trochu s hořkostí. Protože když se podívám na dnešní výsledky běžeckého lyžování, přijde mi, že je škoda, že nikdo z naší party nemohl předat zkušenosti díl.
Trápí vás, když vidíte, jak třeba české štafety končí spíš na chvostu výsledkových listin?
Myslím, že to je důsledek toho, jak se zacházelo s lidmi, kteří něco uměli. Třeba Gaba Svobodová, která byla v Sarajevu také členkou štafety, žila v Jablonci, měla nejlepší předpoklady, aby pokračovala v lyžování na trenérské pozici, ale nebylo pro ni místo. Tak se dala k biatlonu a vidíte, kam to biatlon dotáhl včetně její dcery (Gabriely Koukalové). Tam je jasně znát, že ti, co něco uměli, by zpravidla byli schopni předat zkušenosti dál. Ale musí být i vůle a ta tam nebyla.
