Jyväskylä? Velká škola! Kdyby tam ale nebyl hokej, vůbec do Finska nejdu, říká sparťan Tomášek

V holešovické hale, kde trénujeme, je skoro všechno stejný. Tribuny, chodba, kterou jsem procházel řadu let, nebo bufet vedle kabin (úsměv). Pamatuju si Stromovku a v O2 areně jsem už hrával jako host za Pardubice. Samozřejmě se tady změnilo vedení. Na Petra Tona nebo Jardu Hlinku jsem tenkrát koukal z hlediště. Je to takové zvláštní.

Pardubice taky přicházely v úvahu, ale já si přál vyšší týmové ambice. Sparta měla i největší zájem. Vnitřně to byla pro mě po návratu do Česka první volba. Šel jsem do Prahy, kde jsem vyrůstal. Znám ji.

Jo, nálada se otočila. Jsem rád, když naskočíte do rozjetého vlaku a prohrává se, nikomu to nepomáhá. Když jsem přišel, v prvních třech zápasech jsme dostali dohromady jen tři góly, což je vynikající.

V prvních dvou utkáních to byla pro mě taková rozkoukávačka. Skočil jsem do vody, neměl moc tréninků ani zápasů. Spíš jsem balil a cestoval. Ve třetím zápase ve Vítkovicích jsem měl už víc sebevědomí. Počítal jsem s tím, že se postupně budu zlepšovat, až se dostanu do nějaké komfortní zóny. Taky záleží na ice timu. Trenér měl ale o mě velký zájem, určitě mě sem nevzal, abych nehrál. Síla je tu velká. Jedeme na čtyři lajny a čas na ledě máme podobný. Kouč se to snaží rozložit.

Abych hrál svoji hru. Jsem tu jediný pravák na centru, takže mám nějakou zodpovědnost na vhazování. Chce ode mě, abych hrál na puku, byl schopný nastupovat proti prvním lajnám soupeře a zvládl to na ledě, jak dopředu, tak i dozadu.

V loňské sezoně jsem hrál hodně, i bodově to bylo docela dobré. Před rokem si mě tam bralo vedení, které se ale v létě změnilo. Přišel nový trenér, management a já tam byl jediný cizinec. Všichni ostatní skončili. Mě si tam nechali, ale prostě to skřípalo. Byla pak taky otázka, jestli dál zůstávat venku, když cítíte, že nemáte takovou důvěru.

V tu chvíli mě to dost mrzelo. Že balím a jedu domů, ale nebylo jenom z mé strany. Nemělo však cenu lámat to přes koleno. Cítil jsem pak, že o mě ztratili zájem. Udělal jsem za tím vším už tlustou čáru. Je to zkušenost do budoucna, jak se zachovat, když změníte prostředí. Člověk musí v hlavě rychle přešaltovat, nastoupit jinde a hned podávat dobré výkony.

Docela jo. Jsem bruslařský typ a nevadí mi, že to jezdí. I když jsem hrál trochu rozdílným stylem, dělal jsem v zápasech furt něco českého, podržel si třeba puk. Je to tam opravdu hodně o bruslení, někdy až moc. Hrálo se míň s pukem a člověk o něj musel pořád bojovat. Byla to pro mě ale celkově velká škola. Teď už vím, jak do defenzivy řešit spoustu věcí jinak. Rozhodování, detaily do obrany... Dalo mi to fakt hodně.

Ptali se na něj. Má tam velké jméno, možná větší než v jakémkoliv klubu u nás. Hodně ho uznávají, byl tam persona.

Mají to v sobě, jsou tak naučení. Nikdo jim nemusí říkat, že teď se jde na kolo nebo do posilovny. Občas to byla sice taková magořina, že za pět minut nikdo nebyl v kabině, všichni byli někde rozlítaní a nikdo si nepopovídal. Ale pracovní morálku mají obdivuhodnou.

Těžký. Kdyby tam nebyl hokej, vůbec do Finska nejdu. Mají sice parádní přírodu, čistý vzduch, vynikající suroviny, vysokou životní úroveň, ale je tam zima a brzy tma. Občas jsme zajeli třeba do Helsinek, ale jinak spíš trávili volno doma. Navíc Finové jsou hodně uzavření, nejsou zlí, vždycky pomůžou, ale mají zkrátka odlišnou mentalitu.

Měl jsem s sebou naštěstí přítelkyni, bez ní by to bylo daleko horší, když si člověk nepopovídá česky. Obětovala se kvůli mně, přitom to měla těžší než já. Naštěstí partnerky spoluhráčů držely pospolu. Vzali ji mezi sebe, což jí pomohlo. Dokonce si zlepšila angličtinu.

Finové jsou zvyklí, ale když přijdete ze střední Evropy, adaptace vám chvíli trvá. Člověk se musí naučit tělo jinak poslouchat. V jedenáct třeba vylezlo slunce a v pět odpoledne zapadlo.

Ano. Byl jsem hodně smutný, že jsem se nevešel na poslední místo na soupisce. Ale věřím, že ještě šanci v budoucnu dostanu. Tohle je hokejový život, nezbývá mi než jít dál.