Vítěz vyhraje nejdříve v hlavě, až pak jde na bojiště

Někteří, se kterými spolupracuji, už mají splněný olympijský limit. Pro ně jde o dvojitou ránu. Nemohou se připravovat, a druhá rána je, olympiáda bude až za rok. Hry pod pěti kruhy jsou úplně něco jiného než ostatní soutěže. Tady jde o čtyřletou přípravu, to je unikátní.

Je asi čtrnáct dní, když se vše rozhodlo, vše se zavřelo. Snažil jsem se, aby dostali chuť si doma aspoň zacvičit. Myslím si ale, že nyní to většina bere rozumně a srovnali se s tím. Sportovci mají mentální odolnost dobrou.

Jirka Lehečka může trénovat, tenis se hraje ve dvou. Saša Choupenitch, jeden z nejlepších fleretistů na světě, taky může za určitých okolností některé věci dělat. Fotbalisté trénují po dvou, já mám u nás Lukáše Provoda ze Slavie a Honzíka Stejskala, gólmana z Mladé Boleslavi. Asi nejznámější, se kterým spolupracuji, je Patrik Schick, který je v Lipsku. Tam mají individuální plány. On byl v Bundeslize rozjetý, měl být českým kanonýrem na mistrovství Evropy, takže to není lehký, ale on se s tím srovnal velmi dobře, je to chytrý kluk.

Pokud je najednou sportovec v izolaci, co si budeme povídat, strachy tady jsou. Jde o problém strachu a stresu, protože i když slyšíme racionální zprávy, mozek je bere jako negativní. Sportovce navíc zasahuje sociální izolace, protože se nemají s kým stýkat, tohle ale v současné době nahrazují sociální sítě. Sportovci mohou takto spolu komunikovat. Navíc se rozjela iniciativa, kdy oni dávají ven cvičení, tréninky, dávají si výzvy. Takto bojují. Věřím, že situace bude lepší, ale v žádném případě to není lehké. Když se budeme bavit obecně, mám trochu obavu, že zemře víc lidí na strach než na koronavirus.

Hodně mě překvapil Saša Choupenitch. On se zasekl v Americe na Světovém poháru a měl našlápnuto, že kdyby skončil do semifinále, kvalifikoval by se na olympiádu. Bohužel se musel vrátit domů a docela ho to vzalo. Přiletěl v pátek, dal jsem mu do hlavy nalejvárnu, že když nejde o život, o nic nejde. V pondělí byl totálně našlápnutej, že z této situace vytěží co nejvíce. Dokonce udělal video, kde zpíval s koštem, celou situaci otočil.

Musí rozumět sami sobě, pak dokážou čelit strachu, protože to je emoce jako každá jiná. Strach pro ně není neznámou, mají ho před každým závodem. Vědí, jak se s ním vyrovnat. Největší zbraní proti strachu je soustředění. A to já učím. Jak se vrátit do přítomného okamžiku.

Je to složité. Jde o to pochopit, kde se stres vůbec vzal. Dřív nám umožnil přežít, když tu byli lvi, tygři a hrozilo nebezpečí člověku. Amygdala (část limbického systému, která generuje emoce jako vztek, hněv, strach, úzkost a další.), vám říkala. Pokud máš zbraně a sílu, bojuj. Pokud máš jenom sílu a nemáš zbraně, utíkej a pokud nemáš ani jedno, schovej se.

Problém stresu je ten, že když dlouhodobě přetrvává, začne se generovat kortizol, který vám zabraňuje podat optimální výkon, zabraňuje člověku ve volném přístupu do podvědomí. Všechno, co jsem natrénoval, je na velkém harddisku, kterému se říká podvědomí a ten nerozlišuje, jestli jde o pravdivá a nepravdivá data. Proto funguje třeba vizualizace. V momentě, kdy je sportovec s amygdalou, já ji říkám opičkou, tak atlet, sportovec je schopen něco udělat, zklidnit se

Díváte se na televizi a tam hovoří o počtu mrtvých v Itálii, ta opička na to skočí a začne - co když to bude tady, co budu dělat - začne si vše vztahovat na sebe. Lidi pak nejsou schopni se vrátit do přítomného okamžiku, protože člověk přestává přemýšlet logicky. Člověk má nástroj, a tím je naše tělo, to je vždy tady a teď. Má dech, ten je tady a teď. Pak tu je naše mysl, ale ta bohužel lítá z jedné myšlenky na druhou. My učíme lidi od mládí, o čem mají přemýšlet, ale ne jak přemýšlet. Lidi věří své myšlence, ale my nejsme naše myšlenka. Podvědomí nám jich posílá asi 70 tisíc za den. S myšlenkou můžete pracovat, říct si, co tu negativní myšlenku spustilo. Tenista dá dva údery do sítě a už si říká, je to špatný, nejde mi to, nepatřím sem a kvůli tomu prohraje dalších pět gamu. Kdyby se vrátil do přítomného okamžiku, mohl hrát dál.

Jakmile někdo sklopí hlavu a stáhne ramena, tělo začne produkovat kortizol a má poraženecký myšlenky. Naopak když stojí rovně, vypne prsa a cítí se dobře, i když momentálně třeba prohrává. Šampion se cítí jako vítěz, i když momentálně prohrává. Bavil jsem o tom na US Open s Rafalem Nadalem. On, pokud neprohraje poslední míček, tak se cítí jako vítěz. Proto hraje stejně dobře první i poslední míč. On je stále v přítomném okamžiku. To samé Federer, Djokovič. Vítěz vyhraje nejdříve v hlavě, až pak jde na bojiště.

Když začnu dýchat hluboce nosem, tím působíte proti stresu, tohle člověka zklidní.

Třeba americká námořní pěchota učí přerazit myšlenku. Stoupněte si rovně, zhluboka se nadechnete a bouchnete pěstí o druhou ruku a řeknete si, to dám. Tohle přesekne negativní frekvenci. Podívejte se na Haku novozélandských ragbistů. Tohle jsou tři základní věci - tělo, dech a mysl.

Ano. Já jsem třeba pracoval se zápasníkem MMA Attilou Véghem. Měl jsem s ním před zápasem s Vémolou pár hovorů, on je velmi empatický člověk, pozitivní a hodný. On rozumí sám sobě, což mu pomáhá rozebírat i své soupeře. Jedna věc je být v kleci, druhá je mentální otázka. Myslím si, že on Karlose porazil už před zápasem. Upřímně jsem věřil, že ho může porazit, ale že to bude tak rychlý, to jsem si nemyslel. Na to, co dokázal, má můj velký obdiv.

Jsem hodně ovlivněn Davidem Svobodou, protože ho dobře znám. On je jeden z nejlepších. On četl podobné knížky jako já, jenže on začal o dvaadvacet let dříve než já. Jeho máma si kupovala stejné knížky jako já a jemu a bratrům je dávala číst, na nich oni vyrostli. Když se jim něco nepodařilo, tak jim říkala - nedaří se vám to z toho důvodu, protože vás čeká ještě něco lepšího. On byl vychovávaný jako olympijský vítěz, máma mu říkala, že všechno je možný. Miř na Měsíc, když nedoletíš, skončíš mezi hvězdami, to říkám sportovcům. Důležité je mít smysl svého života, potom je důležité mít také strukturu dne.

On si od tří let čtyřikrát denně píchá inzulin. Co dokázal, je úžasný. Pak vzpomenu ještě skvělého nevidomého Ondru Zmeškala. To je kluk, který přeběhl Čínskou zeď, přeběhl Českou republiku a pomohl nevidomým.

Zájem je velký, ale jedna věc je zájem, druhá je vydržet. Člověk si musí dávat cíle celkové, ale také procesní. A ten je, každý den se něco třeba naučím. Pokud se budu učit anglicky, tak dám každý den pět slovíček. Tím vyloučíte dopamin, což je chemikálie, která mi dělá dobře a drží mě ve hře. Tohle řadě lidí chybí. A druhá věc je, Češi se strašně podceňují. Neumí říct, že něco umí. Češi umí daleko více než jsou schopni ukázat. Máme třicet let po revoluci a neučíme rétoriku. Je skvělý, že se hodně děti naučí, ale pokud to nejsou schopny odkomunikovat, tak to je špatný, A další věci jsou geny a evoluce. Sportovec musí umět řemeslo, ale měl by umět také komunikovat. Je důležité mít svůj příběh, jak vystupuje, jak se chová. Příběhy prodávají. A na tohle nejsou sportovci moc připraveni. Každý sportovec má příběh, pokud se Češi tohle naučí, daleko více se prosadí i v zahraničí.

Nejlepší zbraní proti strachu je soustředění. Dělám věci, které mám rád, ke kterým mám emoční pouto a drží mě v přítomném okamžiku. Může to být sport, četba. Soustředění zabíjí strach, tady se vylučuje endorfin, a lepší se vám nálada. Pak je důležité mít plán na každý den. Mozek má rád strukturu, člověk vydrží hodně, ale rituály jsou zásadní. Vyloučí se vám dopamin a vy se cítíte dobře. A potom tu je sociální izolace. Důležité je být v kontaktu s ostatními lidmi. Tam vyloučíte serotonin, pak se budete cítit dobře. A poslední věc, každý den se snažte někomu pomoct, nic složitého, stačí říct, tohle si přečti, na tohle se podívej. Vyloučí se vám oxytocin (hormon lásky, věrnosti a důvěry). Takto vás strach neopanuje.