Článek
O čem jste jako čerstvý šedesátník dumal?
Děkoval jsem Bohu za to, kdy jsem se narodil a mohl díky tomu prožít takové super dětství. Bez mobilů, internetu a všech těch věcí okolo.
Inspiroval vás i o tři roky starší brácha Dušan, který hrál později fotbalovou ligu za Nitru a Dunajskou Stredu?
Mě víc bavil hokej. Vlastně to přišlo ze dne na den.
Z dnešního pohledu je zvláštní, že jste vydržel až do 18 let v rodném Prešově. Nabídek na přestup jste přeci musel mít kupu.
Tehdy to byla dobrá věc, když talentovaní hráči zůstávali ve svých klubech, aby si pořádně zahráli a zároveň pomohli. To mi v dnešní době chybí. Teď vidíte, jak rodiče vidí kluka z páté třídy v NHL. Trpělivost schází. Ty největší talenty stejně rostou v nejmenších klubech. Tam se nejvíc obehrají. Rodiče ale chtějí pořád jen přestupovat, to není dobré.
Jako hráč Prešova jste nastoupil i na mistrovství světa dvacítek.
To je pravda. Trenéři se o mě pak v letadle přetahovali, to si pamatuju přesně. Laco Horský mě lákal do Slovanu, Pavel Wohl do Sparty. Ale já řekl: Košice!
Dnešní junioři sní o NHL, co motivovalo vás? Národní tým?
My měli vzory. Když jsem si hrál na ulici, tak na Nedomanského, Golonku, někdo zase na Ragulina a tehdejší hráče. My tolik nepřemýšleli nad reprezentací.
V polovině 70. let se do společného národního mužstva ze Slovenska dostali tak maximálně bratři Šťastní. Jak jste se později cítil v týmu s drtivou převahou Čechů?
Dodnes říkám, že jsme měli perfektní kolektiv. Když je jednou za čas nějaká akce, máme na co vzpomínat. Luděk Bukač a Stanislav Neveselý, to byla nejlepší trenérská dvojice, jakou jsem zažil. Neměli jsem mezi sebou nikdy žádné problémy, proto jsme dosáhli úspěchů.
Pomohla vám i vojna v jihlavské Dukle?
Ta pomohla každému. Dva roky jsem se o nic nestaral a jen jsem hrál hokej.
Na mistrovství světa jste jezdil od roku 1982, ale nebýt toho, že tehdy v Helsinkách emigroval Peter Ihnačák, možná by se vaše slavná formace s Vincentem Lukáčem a Dariusem Rusnákem ani nedala dohromady. Na ledě jste přitom působili, jako že spolu hrajete denně pět let.
To je fakt, pan Bukač měl tehdy šťastnou ruku, že dal dohromady takový útok. Byl to rozvážný člověk, který věděl, co chce.
Souhlasíte, že vrchol vaší lajny přišel na olympiádě v Sarajevu 1984? Tehdy i trenér sborné Tichonov řekl, že jste lepší než Makarov, Larionov a Krutov.
Pro nás tři to byl nejlepší turnaj. V těžkém zápase ve skupině proti USA jsme vyhráli 4:1 a dávali jsme všechny góly. Bohužel Sověti ve finále vyhráli takovým pro nás nešťastným gólem. Škoda, tehdy se nás tak báli, byli úplně hotoví.
Trenéři ale budovali tým hlavně směrem k šampionátu v Praze 1985. Cítil jste tehdy velký tlak na výsledek?
Koupil jsem si knihu pana Bukače a moc se mi líbí, když tam psal, že v dnešní době se uměle vytváří tlak na tým a na hráče. Pan Bukač řekl, aby před mistrovstvím dali hráčům všichni pokoj a veškeré výtky byly směřovány k němu. My se jen tři roky připravovali, trénovali jsme tvrdě jako Rusové, abychom byli fyzicky a psychicky připravení a stačili na ně. Vyplatilo se to.
Když jste se v Praze porval hned se dvěma Američany najednou, říkal jsem si už tehdy, že byste se v NHL neztratil.
Tu situaci si pamatuju, jako by to bylo dnes. Já s tvrdou hrou neměl problémy, na takový hokej jsem byl zvyklý. Byl jsem trpělivý hráč. Ale když mě někdo nasral, tak už to bylo jiné.
Do NHL jste byl draftovaný už v roce 1983, věděl jste o tom?
Od jednaosmdesátého roku kolem nás na každém turnaji kroužili skauti a nabízeli peníze, abych podepsal smlouvu. Ale já o zámoří vůbec nepřemýšlel. Někdo odešel a nechal doma rodinu, kamarády, ale to záleželo na konkrétním člověku. Mě to do NHL netáhlo.
Nejsilnější kanadské výběry jste poznal i na dvou Kanadských pohárech. Cítil jste, že na takový hokej máte?
V roce 1987 jsme proti nim v semifinále vedli ještě v polovině zápasu 2:0. A jak na nás pak naběhli! Vůbec nebyli vylučovaní, jinak by nás asi neporazili. To byla velká škola.
O tři roky dřív hrál za Kanadu i emigrant Peter Šťastný.
My ale neměli problém si s ním nějak promluvit. Bylo tam sice s námi ‚očko', ale to byl neškodný člověk, který nám nechtěl dělat zle.
Bratři Šťastní řádili v NHL, vy jste dal přednost Košicím. České týmy se v té době zápasů s VSŽ dost bály.
U nás se říkávalo, že prohrávají už u Kysaku (směje se). To je asi 20 kilometrů od Košic. Nechtělo se jim za námi jezdit. Když odešla generace v čele s Vincem Lukáčem, tak jsme tam zůstali s hráči, jako byli Vodila, Svitek. Mužstvo se tehdy budovalo tak, že se do něj zapracovali dva mladí hráči během roku. Tehdy se vědělo, kdy a koho tam doplnit. Dnes je to chaos, když vidíte, jak někde vyměnili půlku mužstva.
V roce 1986 jste v rozhodujícím finále na nájezdy porazili Jihlavu, o dva roky později jste titul slavili na Spartě.
Jihlava, ta tehdy byla jako národní tým. No a Sparta zase jako u nás Slovan, já jim říkal vládní mužstva. Ale umlčet vítězným gólem vyprodaný stadion a 15 tisíc fanoušků v Praze, to byl velký zážitek. Lidi byli v šoku. Brankář Sparty Šindel mi říkal po zápasech u nás, kdy to bylo vyrovnané 1:1: Igore, vy už nemusíte jezdit do Prahy. Tak říkám: Neboj, my pojedeme. Sparťani si byli jistí. Předtím strašně dlouho nevyhráli titul, naposledy snad někdy v padesátých letech (1954), takže pro něj dělali všechno.
Prý jste za titul dostali 5 tisíc korun hrubého na hlavu.
To bylo něco přes tři tisíce čistého. Za tři dny jsme to všechno propili! (směje se). O penězích jsme ale tehdy nepřemýšleli, to nebylo důležité, jestli dostaneme milion nebo 10.
Po sezoně jste pak vyrazil do NHL. V Minnesotě, kam vás s Dušanem Paškem chtěl strůjce amerického olympijského zázraku z roku 1980 Herb Brooks, jste ale zažil nepříjemné překvapení.
(Brooks) už tam nebyl, vyhodili ho. Mně řekli, abych šel na farmu, což jsem odmítl. Po tolika letech a po všem, co jsem dokázal, mám jít na farmu? Ani náhodou.
Už jste nasedal na zpáteční letadlo?
Vybavuju si, že bylo devět večer a najednou volá Phil Esposito, že mě chce do Rangers. Přijel jsem do New Yorku, ale pak jsem zase deset zápasů nehrál. Tehdy nikdo trenérovi neurčoval, koho má nasadit. Co řekl kouč, to bylo svaté.
Přesto jste si zahrál s opravdovými veličinami.
Pane, to byl zážitek! Marcel Dionne, Guy Lafleur a já. Když jsme někam přijeli, celý stadion skandoval: Guy! Guy! On tam bruslil s dlouhými vlasy, bez přilby, vychutnával si to.
Jak jste na tom byl s angličtinou? Rozmluvil jste se?
Manželka uměla, ale já se do toho za dva měsíce dostal. V New Yorku jsem chodil do školy, kde jsem seděl sám proti učiteli a ten mě cepoval.
Jenže vás záhy vytrejdovali do Los Angeles.
Rozehrál jsem se, jenže mi zlomili malíček. Jeli jsem na zápas a najednou za mnou přišli, že zítra už hraju za Los Angeles a sbohem! Nikdo se se mnou nebavil. Sbalil jsem věci a letěl.
Za nejlepším hráčem historie Waynem Gretzkym.
Jen mi na něm vadilo, že neměl rád pivo. Po zápase šel Gretzky na pokoj a konec. Jenže já jsem pivař, po zápase si musím dát pivo. Mám vzpomínku na olympiádu 1988 v Calgary, kde mě vybrali na dopingovou zkoušku. Už jsem tam seděl víc než hodinu a nemohl se vyčurat. Přitom všechno pivo co měli, jsem vypil a pořád nic. To teda jen koukali.
Kolik to bylo lahví?
Tam mají třetinky. No ale přes třicet jsem jich vypil (směje se).
Slušná práce. V tom by vám Gretzky asi nestačil.
Já ho viděl pít pivo jen jednou. A možná ho ani nedopil. Tehdy jsme se šli celý tým dívat na Superbowl. To Dionne s Lafleurem byli jiní, s těmi jsme si vždycky sedli, dali si pár piv, přisedl si i obránce Greschner. Ale Gretzky si nemohl dovolit nic, celý den ho někdo sledoval, co dělá. Hned by se o tom psalo v novinách.
Jak jste se jako bránící levé křídlo za oceánem cítil?
Já to levé křídlo hrál po svém, celoplošně. Bránil jsem za všechny, udělal jsem si svůj vlastní systém. Ani pan Bukač mi do něj nezasahoval a nechal mě. Vyžadovalo to hodně bruslení, ale s tím jsem neměl problém ani v NHL.
Přitom bruslit jste se v dětství učil vlastně sám, že?
To je pravda. Tehdy neexistovalo, že je jeden trenér kondiční, další mentální a třetí zase jinačí. Jen ten hokej nikdo neučí hrát. My byli samoukové. Jeden trenér se staral o všechno.
Po návratu ze zámoří jste za federální reprezentací hrál na olympiádě v Albertville i na mistrovství světa 1992 v Praze. Čím si vysvětlujete, že ve slovenském národním týmu jste si připsal jen jediný start?
Co vám mám na to povědět? To je záhada velká. To mi nikdo nevysvětlil a nevysvětlí. Ale stalo se a nedá se nic dělat.
Jak se teď díváte na stav slovenského hokeje?
Minulý týden jsem viděl dlouho avizovaný šlágr naší ligy Slovan-Košice. To byla bída! Něco strašného. A když pak poslouchám ty hlasy... Dodrželi jsme, co nám trenér pověděl. Prohráli jsme, protože jsme nedodrželi, co nám řekl. Musíme nacvičit tohle, tamto. My měli štěstí, že nás od dětství nechali tvořit, to byla dobrá věc. A hokej byl na jiné úrovni.
Za Košice teď hraje i Martin Réway, který měl našlápnuto k velké kariéře.
A kdybyste ho viděl teď... Normálně mi bylo do pláče. Jaký to byl talent před pěti lety! Ale on je taková povaha. Na Spartě řekl, že mu to tam nevyhovuje a nebude za ně hrát. Pak obešel spoustu klubů. Bohužel, z velké části si za to může ale sám.
Když jste otevíral svou akademii, bylo vaším cílem slovenskému hokeji něco tímto způsobem vrátit?
Ano, to jste řekl dobře. Já byl generace vychovaná za socialismu. Sport nás nestál nic, a proto to vracíme takto. Jen mě mrzí, že osm let jsem tady neměl žádného Igora, vážně. Až jednou přijde nějaký Igor, tak se mu budu speciálně věnovat (směje se).
Myslíte si, že stejným způsobem jako vy uvažují i hráči, kteří se na Slovensko vrací z NHL?
Zatím vidím, že chtějí hlavně funkce a s těmi malými nechce nikdo pracovat. Kdo netrénoval děti, ten neví, co to je. Najdou se výjimky, ale myslím si, že bývalí hráči z NHL by se měli víc věnovat tomu, aby něco vrátili. A nejen se ukazovat v televizi a dělat show. Spíš jít mezi děti a pracovat s nimi. Dennodenní práce je o něčem jiném.
Trpělivosti při tréninku s dětmi jste se ale musel taky učit, je to tak?
To byly těžké dva roky, kdy jsme s Jaro Draganem a Slavo Ilavským lezli na trénincích po kolenou a nevěděli, co máme dělat. Posledních pět šest let tu ale máme čtyři krasobruslařky, které s těmi nejmenšími dětmi pracují a učí je bruslit. Jakmile se to děcka naučí, tak jdou nahoru. To je náš systém.
Takže práce dost, na ohlížení do minulosti asi není moc času.
Spousta lidí mi ji ale připomíná. A já to beru jako ocenění. Každý týden mi chodí žádosti o podpisy z celého světa. Nechal jsem si udělat kartičky z celé mojí kariéry a ty pak posílám. Pro mě je to ta největší pocta, když na mě fanoušci vzpomínají.
IGOR LIBA
narodil se 4. listopadu 1960 v Prešově
Jako levé křídlo nastoupil za československou reprezentaci k 211 zápasům, v nichž nastřílel 65 gólů
Šestkrát hrál na mistrovství světa. Má doma zlato z Prahy 1985, dvě stříbra (1982, 1983) a dva bronzy (1987, 1992)
Absolvoval olympiády v Sarajevu 1984 (stříbro), v Calgary 1988 (6. místo) a v Albertville 1992 (bronz). Dvakrát startoval na Kanadském poháru (1984, 1987)
V roce 1984 získal Zlatou hokejku pro nejlepšího československého hráče sezóny
Má také čtyři federální tituly (1983 a 1984 s Jihlavou, 1986 a 1988 s Košicemi) a jeden slovenský (1999 s Košicemi).
V NHL sehrál v sezoně 1988-89 za New York Rangers a Los Angeles 37 zápasů (7+18).
Působil také ve Švýcarsku, v Itálii, ve Finsku a v Rakousku.
Kariéru uzavřel ve 42 letech.
