Článek
Vydrží podle vás Roman Šebrle i do mistrovství světa v Moskvě?
Bavil jsem se s ním o tom před odletem a celkem mě překvapilo, že by ještě po olympiádě chtěl závodit. Ale když je zdravý a má chuť, proč ne. To je jeho velká výhoda, že když se mu daří, tu chuť má mnohem větší než je obvyklé u ostatních. To pokračování je spojené s tím, že by se delší dobu připravoval v teple USA, aby vydržel zdravý a dostal se do formy, jako se mu to povedlo letos v hale. Tam se mu svalové potíže vyhýbaly a ta forma ukazovala, že má i na 8700. A z takové úrovně by se asi nechtělo končit nikomu.
Opravdu 8700? To je výkon, se kterým by tady v Tegu získal zlato…
Pokud chce bojovat o medaili na olympiádě, musel by být připravený na takový výkon.
I přes stále častější svalové potíže se Šebrlemu větší zranění vyhýbají, v tom je ve světovém desetiboji unikátem…
On má v sobě neskutečný dar, že umí vnímat všechny disciplíny specificky pro své tělo, a tak je dokáže provádět hodně efektivně. Dlouhověkost je postavená na tom, že mu žádnou disciplínu dlouhodobě nekazilo vážnější zranění. Ty jeho krátkodobá svalové potíže jsou způsobeny přístupem k systému tréninku a regeneraci, ne špatnou technikou.
Často užívanou formulku, že končit by se mělo na vrcholu, neuznáváte?
Já myslím, že člověk nemusí odcházet, když se to hodí, ale když to cítí. To je pro závodníka důležité a neměl by nad tím spekulovat. Roman má za sebou tolik výsledků, že je jedno, s jakým výsledkem skončí. Je důležité, čeho dosáhl a on se zapsal jako velký sportovec.
Jak složité bylo pro vás ukončit kariéru?
Já měl s kotníkem potíže už od 16 let, neustále výrony, které nebyly doléčené, pořád se to kumulovalo… Mohl jsem s tím závodit, ale po olympiádě v Barceloně jsem si řekl, že už se s tou bolestí nechci pořád potýkat a dal se do rukou lékařů. Ti to udělali tak, že to bylo ještě horší, ztratil jsem tři roky. Vyhrál jsem ještě halový svět v Paříži, ale pocity jsem měl pořád stejné. Když jsem v Aténách spadl na překážkách, řekl jsem si, že mi asi někdo potřeboval dát impuls, že mám místo jinde.
Bylo vám teprve 28 let, o osm méně než je teď Šebrlemu…
Bylo to hodně brzy. Teď, když se na to dívám, dalo se závodit dlouho. Před dvěma lety jsem s Romanem běhal starty a na třicítce jsme byli vyrovnaní, ve vrzích také. Trochu mi bylo líto, že jsem skončil dřív, ale bylo to spojeno s tím zraněním, co jsem měl přes deset let.
Před pár lety jste plánoval, že byste si desetiboj ještě vyzkoušel, ale sešlo z toho…
Já si při fotbálku přetrhl křížový vaz, musel jsem na plastiku, to mě na dva roky vyloučilo ze sportování. K rehabilitaci jsem nepřistupoval aktivně, až kryoterapií jsem to rozhýbal. Nabral jsem deset kilo a s tím se těžko závodí, navíc v tomhle věku se to těžko shazuje. To je můj úkol pro nejbližší období, abych v sobě našel motivaci. Bez přípravy bych desetiboj nešel, to by šlo o zdraví, ale láká mě to pořád.
