Článek
Při zkušební jízdě jste s Manfredem Stohlem přišli o zadní nárazník, přední byl pěkně pomuchlaný. Co se vám na trati stalo?
Nestalo se nic. Ale Manfred měl asi pocit, že to se mnou nic nedělá a chtěl mi předvést, co auto umí. Byl ale trochu rychlejší a trefili jsme sněhovou bariéru. Když jsme se k ní blížili, tak jsem si říkal, že to asi není sichr, ale on je na to asi zvyklý. To, že jsme obouchali auto, jsem ale ani neslyšel. I to, že jsme utrhli nárazník jsem zjistil až při zpáteční cestě a viděl ho ležet na silnici.
Neměl jste před usednutím do speciálu, který k testu zapůjčil Štěpán Vojtěch, strach?
Strach jsem měl, když jsem přijížděl na místo testu. Štěpán mi líčil pocity ze závodního auta, a skoro jsem si říkal, že do toho nejdu. Přímo na sedadle to bylo v pohodě. Manfredovi jsem stoprocentně věřil, auto je navíc zpevněné rámem, ale na rovinu řeknu, že bych rallye jezdit nechtěl.
O tom, jestli se testu zúčastníte, jste se tedy do poslední chvíle rozhodovali...
Řešili jsme to s Leošem Škodou (šéf skokanského úseku svazu lyžařů - pozn. red.), nechtěli jsme, aby se narušila příprava na světový šampionát. Rallyeový tým nás ale ujistil, že s autem nebudou dělat žádné skopičiny, tak jsme do toho šli.
Kolik maximálně jeli?
Já jsem na tachometru viděl 162 km/h, Manfred říkal, že v jednu chvíli jel i 165.
Udílel vám rakouský pilot nějaké rady?
Ani ne, soustředil se stoprocentně na řízení. Jen když jsme vjeli do sněhu, tak říkal, že to trochu přehnal a že už nestačil stočit auto zpátky.
Lze srovnat zážitek z rallyeového speciálu s prožitkem na můstku?
To ne, ty pocity jsou zcela rozdílné. Jednoduše řečeno je to jako kdybyste chtěli srovnávat jízdu na lyžích s jízdou v autě. Obojí je silně adrenalinová záležitost, ale srovnat se to nedá.