Článek
Užíváte si, že u národního týmu můžete být?
Je to neskutečná životní zkušenost a zážitek. Vždyť kromě pár těch zraněných můžu trénovat nejlepší hráče, které může naše republika nabídnout. Prostě fantazie, nesmírně si šance od Pepy Jandače vážím.
Neměl jste zpočátku ostych hráčům vytknout jejich chyby?
Je to takové ošemetné, protože v týmu je několik hráčů, se kterými jsem ještě nastupoval. Ale nejsem tady od toho, abych po nich řval. Všichni tu máme společný cíl a to je uhrát dobrý výsledek.
Nesvrbí vás občas ruce?
Samozřejmě a ještě bych si rád zatrénoval, jenže už to bohužel nejde. Každý člověk se v životě posouvá, čas nezastavíš. Musíte se ale dál vyvíjet, já teď jako trenér. Když někdo na sobě přestane pracovat, ostatní ho můžou přeskočit.
Jak se hokej za posledních deset let změnil?
Strašně moc, hlavně v rychlosti. Zvlášť na malém hřišti bude na všechno málo času. Věřím, že nebudeme rychlostně zaostávat a nebudeme se bát hrát. S týmem, který máme k dispozici, nechceme hrát žádného zanďoura. Proto vedeme tréninky ve vysokém tempu, není to tak, že by se šli kluci na led jenom sklouznout.
Jaké dojmy máte z mužstva po prvních trénincích?
Potřebujeme do kluků za krátký čas dostat informace, aby věděli, co a jak mají hrát. Kluci pracují velmi dobře s vynikajícím nasazením a doufám, že v zápasech se nám to vrátí.
Jakub Voráček vidí jako výhodu, že hned na úvod Světového poháru narazíte na Kanadu, která by ještě nemusela být rozehraná. Souhlasíte s ním?
Zatímco nás nikdo mezi velké favority nepasuje, Kanadu ano, takže určitě bude výhoda ji mít na začátek. Ale není to jen o utkání s Kanadou, my potřebujeme uhrát dobré výsledky ve všech zápasech skupiny. Protože náš cíl je postoupit dál.
Mrzí vás mínění zámořských odborníků, že na to nemáte?
Každý má právo vyjádřit svůj názor. Všichni experti nám přisuzují tuto roli, což není nic příjemného ke čtení. Na druhou stranu věřím, že pro celý náš tým to bude ta nejlepší motivace.
Spolu s dalším asistentem trenéra Jaroslavem Špačkem a generálním manažerem týmu Martinem Ručinským jste jako hráči zažili dosud poslední Světový pohár v roce 2004, v němž Češi předváděli úžasný hokej a vypadli až v semifinále po velké bitvě s Kanadou. Bavíte se o něm často?
To víte, že jo, jsou to krásné vzpomínky. Přitom po autonehodě trenéra Hlinky těsně před turnajem bylo hodně na vážkách, jak budeme hrát. Když jsme tehdy letěli na čtvrtfinále do Švédska, nikdo nám nedával velké šance. A my jsme Švédy dokázali porazit 6:1. V semifinále s Kanadou to bylo to samé a my s ní sehráli vynikající zápas a prohráli už v prodloužení. Ostudu jsme vůbec neudělali.
Ještě před Světovým pohárem vás čekají tři přípravné zápasy. Ten první už ve čtvrtek proti Rusům v Petrohradu, tedy městě, kde jste se před šestnácti lety stal poprvé mistrem světa. Bude proto pro vás utkání speciální?
Samozřejmě na to mám nádherné vzpomínky. Když bylo oznámeno, že se čtvrteční utkání přeložilo z Moskvy do Petrohradu, hned jsem doma se ženou a dětmi vzpomínal. Je super, že se vrátím do haly, kde jsem se stal prvně mistrem světa. A měsíc potom i poprvé otcem.
Takže na Petrohrad nedáte dopustit?
I když jsme tehdy s Vencou Varaďou, se kterým jsem během turnaje bydlel na pokoji, měli tři týdny žaludeční potíže, mám na turnaj jenom krásné vzpomínky.
