Michel: Zápas Čechů mi v Německu určitě nedají

Pocházím z fotbalové rodiny. Můj otec je učitel a už pětatřicet let trenér mládeže ve Stropkově. Vyrostl jsem na fotbalovém hřišti a měl jsem kdykoliv i klíče od tělocvičny, kam jsme chodili sportovat s kamarády. Sám jsem také hrál fotbal, nejvýše v 1. SNFL za Stropkov. Bohužel jsem si poranil koleno a po operaci, to mi ještě nebylo devatenáct let, jsem zjistil, že už nemohu hrát naplno. Koleno nebylo při rotačních pohybech stabilní. Fotbal mám rád, tak jsem zvolil dráhu rozhodčího.

Vystudoval jsem pedagogickou fakultu, tělocvik a občanskou nauku, ale učil jsem jen asi rok a půl. Ředitelce školy se nelíbilo, že jsem často na cestách, tak jsem ze školy odešel. Vsadil jsem na rozhodcovskou kartu a plně se tomuto poslání věnuji, což při zpětném pohledu považuji za správný krok. Dostal jsem se do rozhodcovské špičky. S jedním kolegou máme velkosklad pneumatik, takže podnikám. Ve firmě jsem ale podle možností jednou za týden nebo za dva. Spíš to je zábava, takže řízení firmy vlastně leží na něm.

To máte pravdu, protože pocházím z malé fotbalové země, jejíž domácí nejvyšší soutěž nemá takový zvuk. Když přijde nový sudí z Itálie, Německa, Španělska nebo Anglie, jeho cesta vzhůru je jednodušší. Předpokládá se, že je kvalitní, protože řídí mnohem víc obtížných zápasů, jako jsou třeba milánská nebo londýnská derby, souboje Realu Madrid s Barcelonou a podobné. Je prostě v kontaktu s nejlepšími kluby. Nás z menších zemí mnohem déle zkoušejí. Třeba šest let a musíme hodně přesvědčovat. Na žebříčku stoupáme pomaleji.

Perfektní znalost pravidel a angličtiny jsou samozřejmostí. V první řadě je to tedy pohyb po hřišti. Kdo nezaběhne v Cooperově testu více než tři kilometry, nemá šanci. Kdo chce být dobrým rozhodčím, musí za sebou podle mne mít i praxi jako fotbalista. Musí mít cit pro hru. Předvídat, poznat, co je opravdu faul a co je simulování. Ti nejlepší sudí se pak od těch ostatních liší i velkou psychickou odolností. Musí být silnými osobnostmi, aby vydrželi velký tlak od hráčů, diváků, médií. Někteří talentovaní sudí právě proto, že ho nezvládnou, nedojdou až na vrchol.

Mám v ní velikou oporu. S manželkou jsem se poznal v mateřské školce. Z té doby mám dokonce společnou fotografii. Potom se její rodina odstěhovala do jiného města a potkali jsme se po dvanácti letech na diskotéce. Tahle láska, tak říkajíc na druhý pohled, nám vydržela. Poznali jsme se v době, kdy jsem ještě hrál fotbal, takže se mnou prošla celou tu dlouhou rozhodcovskou cestu. Bere ji jako součást našeho života. Nemá to lehké, když jsem dlouho na velkých akcích. Máme patnáctiletého syna a sedmiletou dceru, kteří si také zvykli, že táta je rozhodčí a často doma chybí. Když jsem s nimi, maximálně se jim věnuji.

Jako tělocvikář znám způsoby, jak se dobře připravit a udržet v kondici. Samozřejmě novinky v pravidlech a nové trendy pečlivě sleduji. Velmi důležité pro mne je připravit se na zápas co nejlépe psychicky, protože to je základ k jeho dobrému zvládnutí. Když je sudí unavený a má navíc starosti v zaměstnání nebo doma, na jeho výkonu se to odrazí.

Nevedu si přesnou statistiku, tu nám děla UEFA. Pokud vím, mám odřízeno asi 140 zápasů s odznakem FIFA nebo UEFA a 40 zápasů v Lize mistrů.

Samozřejmě, navíc dostáváme videokazety ze zápasů, což je velký zdroj poznatků. Jakmile se dozvím nominaci, snažím se také v televizi sledovat obě mužstva a udělat si pro sebe analýzu. Především mě zajímá jejich herní styl, způsob zahrávání standardních situací. Pozornost věnuji i hráčům, zejména těm problémovým, hodně tvrdým a klíčovým borcům obou týmů. Čím více mám poznatků, tím lehčeji se mi jde na hřiště, protože jsem připravený na různé možnosti, které se mohou v utkání vyskytnout.

Když jsme je dostali poprvé, měl jsem trochu obavu, jestli mě to nebude rušit. Rychle jsem si zvykl a dnes mohu říct, že jde o velmi pozitivní krok dopředu, protože se proti práci s elektronickými praporky mnohonásobně zlepšila komunikace s asistenty. Verbální popis situace je mnohem přesnější. Je to otevřená komunikační linka, která pomáhá ke kvalitnějšímu posuzování herních situací.

Mám rád večerní zápasy. Dopoledne máme technický mítink. Seznamujeme se nejen se stadiónem, ale kontrolují se i barvy dresů obou týmů. Potom se projdeme po městě. Dáme si kávu, nakoupíme drobnosti pro rodinu. Po společném obědě si jdeme odpočinout na pokoj. Někteří kolegové říkají, že nemohou usnout, já si dobře pospím třeba dvě hodinky. Večer se pak cítím svěží. Před odjezdem na zápas si udělám tak půlhodinový strečink. Na stadiónu už se jedná o dynamičtější rozcvičku. Po ní se oblékneme do dresů a jdeme na to.

V Asii bylo mladým sudím z Evropy, mezi které jsem patřil, naznačeno, že se mají především učit a zvykat si na atmosféru šampionátu, aby na tom příštím mohli zúročit svoje zkušenosti. Ten čas nyní přichází, takže věřím, že zápasů odřídím víc.

Dělám to po konzultaci se současným předsedou komise rozhodčích Slovenského fotbalového svazu Igorem Šramkou, bývalým vynikajícím asistentem. Typologicky jsme hledali asistenty, kteří jsou schopni psychicky zvládnout těžké zápasy. Našli jsme je v Martinu Balkovi a Romanu Slyškovi, kteří se mnou už nějaký čas jezdí po Evropě. Patří k absolutní asistentské špičce, i když jim je teprve třiatřicet let.

Loňské finále Poháru konfederací FIFA mezi Brazílií a Argentinou. To je neopakovatelný zážitek ze zápasu dvou nejlepších světových týmů, v nichž je spousta skutečných fotbalových virtuosů, kteří odehráli nádherné utkání. Mělo vše, co k němu patří. Padlo v něm hodně branek, ukázal jsem i dost žlutých karet a jeho atmosféru spolu s plným hledištěm dotvořila i protržená zatahovací střecha na stadiónu ve Frankfurtu, protože ten den se strhla průtrž mračen.

V Evropě jsem rozhodoval na všech velkých stadiónech, ať to bylo ještě Wembley, Nou Camp, San Bernabeu... Nikdy jsem nebyl v Jižní Americe, takže bych chtěl jednou řídit zápas na brazilském Maracaná. Co se týká utkání, těžko mohu doufat, že budu nominován na finále mistrovství světa. Hraje se jednou za čtyři roky. Věřím však, že řízení finále Ligy mistrů je mnohem reálnější. Mám na to ještě takových sedm osm let.

V roce 2002 jsem řídil semifinále Poháru UEFA mezi Leedsem United a Galatasarayem Istanbul. Před prvním duelem byli zavražděni v Istanbulu dva angličtí fanoušci. Odveta se nesla spíš v duchu pomsty než sportu. Už v době rozcvičky létaly nad stadiónem dvě vojenské helikoptéry. Přítomno bylo speciální protiteroristické komando z Turecka. My jsme měli pět osobních strážců. Zápas nebyl o fotbale, ale hlavně o tom, aby všechno skončilo bez problémů. Atmosféra byla hrozně vypjatá, neřídil se lehce. Byl jsem velmi rád, když jsem naposledy foukl do píšťalky.

K nejcennějším patří dva dresy od Pavla Nedvěda. Jeden je z utkání Juventusu s Barcelonou a druhý ze zápasu Juventusu s Bayernem Mnichov. K němu se váže zvláštní příběh. Pavel byl faulován v pokutovém území. Měl jsem nařídit penaltu, ale nechal jsem výhodu, protože míč měl Trezeguet a dal gól. Pavel měl dres vpředu celý od bláta. To jsem jen trochu opral, aby bylo vidět, že se jedná skutečně o dres, který měl na sobě.

Velmi přátelští, vztahy mezi námi jsou perfektní, i když samozřejmě určitá rivalita také funguje. Finále velké soutěže by chtěl řídit každý z nás. Držíme však spolu, protože úspěch jednoho pomáhá i druhým. Třeba Collina je muž dvou tváří. Na trávníku vypadal velmi nekompromisně, ale je to profesionál se vším všudy, který nikdy v přípravě nic nepodcenil. Mimo něj je to pohodový chlapík, s nímž si můžete povídat dlouhé hodiny o čemkoliv. On mi také říkával, že rozhodčí vlastně prožívá dvě utkání. Jedno přímo na trávníku a druhé později při videu. Byl to můj rozhodcovský vzor.

Určitě je to obtížné. Prostředí na vyprodaném stadiónu je elektrizující, nenechá vás ani na okamžik oddechnout. Když pak přijdete třeba v Bratislavě na Inter a v hledišti je sedm set lidí, z nichž tři sta vám nadává už při rozcvičce, je to jiné. I fotbal je jiný. Hůř se mi přivyká zpět na takovou atmosféru. Logicky cítím větší tlak, protože jiný sudí může chybu udělat, já ten nárok nemám. Když ji udělám, je z toho skandál. Ale s tím se umím srovnat.

Nejlepší je vyhnat ji hned. Když je to chyba, která mohla rozhodnout nebo rozhodla, straší mě déle.

Řídit zápasy gigantů je obrovský zážitek, ale i veliká zodpovědnost. Každá chyba je vidět víc a může mít pro rozhodčího i následky. Myslím tím pád ze žebříčku. Nemohu myslet na to, proti komu nařídím penaltu, nebo jestli jsem dal žlutou kartu Beckhamovi. Musím se rozhodnout v setině sekundy a v souladu s pravidly.

Samozřejmě. Na kazetách máme důležité momenty rozfázované, navíc z více úhlů a kamer. To znamená z pohledů, které nemáme možnost na trávníku reálně vidět. Pak to vypadá jinak, ale nezbývá než se s tím vyrovnat. V každém zápase se snažím být v takovém pozičním postavení, abych mohl situaci co nejlépe posoudit.

Když jde o velké zápasy, pak to spíš prožívám s kolegou rozhodčím. Držím jim palce. Když je to třeba ligové utkání nebo mládežnické, pak se bavím.

Zápas Čechů mi v Německu určitě nedají, protože jsou respektovány historické souvislosti obou našich národů. Osobně ale českému národnímu týmu fandím. Na mistrovství Evropy v Portugalsku mi bylo příjemně, když jste porazili Nizozemsko, viděl jsem i vítězný duel ve čtvrtfinále s Dány. Smutno mi naopak bylo, když jste nešťastně vypadli s Řeckem. Hráli jste tam skutečně nejlepší fotbal. Přál bych vám v Německu úspěch, jaký jste zažili před dvěma roky. Určitě by to pomohlo i slovenskému fotbalu a vůbec celému středo a východoevropskému regionu.

Určitě, protože to potěší je i mne, když můžeme prohodit pár vět v mateřštině nebo blízkém jazyku. Českých hráčů potkávám víc a třeba s Pavlem Nedvědem, Vladimírem Šmicrem, Milanem Barošem si rád povídám. Jsou to profesionálové, výborní fotbalisté i dobří chlapíci.

Je, a myslím si, že pro obě strany, protože na zápasy jezdili mezinárodní rozhodčí. V Česku jsem třikrát rozhodoval derby pražských S a pokaždé to byl výborný fotbal v perfektní atmosféře. Rád na tuto dobu vzpomínám a říkám si, že by se to mohlo třeba v menší podobě za nějaký čas vrátit. Mám v Česku stále hodně dobrých přátel.

Fotbal je plný emocí, zejména když jde o titul nebo pohárové příčky. Nemám informace o tom utkání, ale odchod ze hřiště není dobrým řešením.

Tak to určitě ne! Rozhodčí si nesmí nechat nadávat, jinak nebude mít autoritu. Musí reagovat, pokud hráč nadává přímo jemu nebo soupeři. Jak už jsem řekl, fotbal je emotivní, v zápalu boje hráči vypustí z úst ledacos. Pokud si uleví a není to adresné nebo hodně vulgární a hlasité, ať na rozhodčího, nebo na soupeře, pak to samozřejmě jako neslyším, ale určitě si dám na takového hráče pozor. Znovu říkám, záleží na situaci. Dobrý rozhodčí musí umět skloubit literu pravidel s jejich duchem. Musí vědět, co lze a co nelze tolerovat, jinak se mu zápas vymkne.

Dřív bylo tradicí, že domácí klub zval rozhodčí na oběd. Samozřejmě si při něm funkcionáři posteskli, že jsou v těžké situaci a minule je rozhodčí venku zařízl... Spíš to byla taková psychická masáž, co sudí snese, než pokus o ovlivnění. S tím, že by mě někdo chtěl opravdu ovlivnit, nebo mi dokonce nabízel úplatek, jsem se dosud nesetkal.

Zatím to je hudba vzdálené budoucnosti, ale už jsem zkusil i jinou sféru činnosti. Nahlédl jsem do politiky. Pro letošní volby na Slovensku jsem na jedenáctém místě volební kandidátky SDKU, což je vládní strana premiéra Dzurindy. Věřím, že se dostanu do parlamentu.

Především snaha udělat co nejvíc pro sport, a nejen pro fotbal. Hlavně pro mládež a také pro kopanou v regionech. To je u nás trochu zanedbaná oblast.

Doma mě opravdu lidé poznávají. Někdy je to nepříjemné, když cítím jejich pohledy nebo ukazováčky, se slovy: "To je ten rozhodčí Micheľ!" Tuhle profesi jsem si vybral, dělal všechno proto, abych byl jako rozhodčí na vrcholu a určitá ztráta soukromí je toho daní. S tím jsem se už dávno vyrovnal. Jsem prostě pod větší veřejnou kontrolou. Kladných projevů popularity, kdy si ke mně někdo přijde pro autogram nebo si chce fanoušek opravdu popovídat, je mnohem víc než negativních.

Především s rodinou, když si zajdeme třeba na dobou večeři, dáme si zmrzlinu nebo společně vyrazíme do přírody. Dávám přednost aktivnímu odpočinku se svými nejbližšími. Když jsem hodně unavený fyzicky, někdy se raději doma natáhnu na gauč, dám si nohy nahoru a podívám se na pěkný film.