Článek
Život po kariéře jste si tedy představoval volnější?
Představy a realita jsou o malinko jinde. Myslím, že málokterý hráč si dokáže dopředu představit, jaké to bude. Není to drama, ale je složité se začlenit. Logicky, nejjednodušší varianta je zůstat u fotbalu.
Toužil jste cestovat po světě. Jde to skloubit s vytížením v klubu?
Cestuju málo. To je velká chyba. Tím, že se snažím v Opavě zapojit do klubu, víkendy jsou zase v háji. Je to pořád dokola. Na venkovní zápasy ale pokaždé nejezdím. Například do Sokolova.(směje se)
Dlouhých cest jste si v profesionálním fotbale užil dost...
Některé věci opravdu už ne. O víkendech, kdy rodiny tráví čas spolu nebo s kamarády, jsem byl na cestách. Mojí tetě jsem donekonečna marně vysvětloval, proč musím o víkendu do práce. Doteď to nepochopila.
Nakolik jste v opavském klubu vytížený?
Ze začátku to bylo intenzivní, v poslední době jsme zpomalili. Začínám se brzdit. Sleduju, že to není stoprocentně to, co jsem chtěl. Čas jsem chtěl trávit jinak.
Fotbal v něm neměl hlavní místo?
Fotbalu se nikdy úplně nevzdám, miluju ho. Jde o to, v jaké formě se v něm angažovat. Teď se Skuhrym (trenér A-týmu Opavy Roman Skuhravý) konzultujeme záležitosti ohledně tréninkového procesu mládeže, ale i doplnění a potenciálu hráčů áčka. Vytvořily se skupiny hráčů, věnuji se jim.
Částečně jste tedy i skautem. Sedí vám tato role?
Nejsem si jistý, jestli na to mám oko. Ještě neznám prostředí, neorientuju se v něm. Bavíme se o hráčích, řeknu svůj názor. Jenže nevím, jestli je správný.
Trenéřina vás neláká?
Jakmile slyším slovo trenéřina, oklepu se. Měl jsem domluvený trenérský kurz, ale zrušil jsem ho. V tom se nevidím vůbec. Do tréninků se občas zapojuji, sdělím poznatky. Ale že bych měl vymýšlet tréninkovou náplň, trávit celý den na stadiónu... Kdepak.
A role funkcionáře?
Neříkám kategorické ne, ale musel bych nejdřív načerpat zkušenosti. Nejsem dostatečně protřelý, abych mohl vletět do tak vysoké funkce.
Jako hráč jste měl narýsovaný režim, teď si ho tvoříte sám. Je to složité?
Je to velký problém. Dělat si harmonogram na měsíc dopředu, to není můj šálek. Mám rád, když jsou věci dané. Během kariéry jsem věděl, že mám dopoledne trénink, potom oběd a odpoledne volno. Nic víc jsem neřešil. Nestěžuji si, neříkám, že jsem na tom špatně. Jen cítím, že zaběhnutý řád byl pro mě příjemný. Chybí mi. Plánoval jsem si, že budu chodit ráno běhat. Jenže každou chvíli mi do toho něco vletí. Musím na schůzku a je to celé rozbourané.
Mnozí tvrdí, že být fotbalistou je nejlepší zaměstnání na světě. Souhlasíte?
Jasně, nebudeme si nic nalhávat. Je fajn, když to člověka baví. A pokud se dostane do dobré soutěže, je za to i výborně ohodnocen. To je ideální scénář. Ale má to i svoje mouchy. Chvil, které můžete strávit s rodinou, je málo.
Vy jste měl ideální průběh kariéry?
Je to o štěstí, jako všude. Já ho měl, velké. Na spoluhráče, trenéry, na manažery. Rodina mě podporovala, nemůžu si na nic ztěžovat. Šlo to všechno postupně nahoru, žádné velké skoky. Nikdy jsem nedosáhl na mety nejvyšší, nehrál jsem v top zahraniční klubu. Byl jsem ale v elitním českém (Sparta), v zahraničí v Kodani a v Mohuči. Bylo to hezké.
